Pátečník Jaromíra Slomka
Babyčka? Babyčka!
23.01.2015 06:01 Glosa
Je tu další kniha o češtině, jmenuje se Jazykové jednohubky a vyšla péčí brněnského nakladatelství Zoner Press. Ten, kdo nemá rád slovo "jednohubka", musí na svou iracionální fobii pozapomenout, jinak by svazek o 183 stranách ani nemohl vzít do ruky, natož otevřít.
Mgr. Jan Táborský (nar. 1975) má rád češtinu, dokonce ji na Filozofické fakultě UK vystudoval i vyučoval. A poučil se o ní, říká ve jmenované knížce, "také během svých úvazků v Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR a na několika redakčních místech" (že by v kuchyňce či kuřárně?).
"Jazykové jednohubky jsou knihou plnou českého jazyka. Ve třech stech sloupcích pojednávají o tom nejzajímavějším z naší slovní zásoby, o nejrůznějších idiomech s překvapivým původem, o našem gramatickém bohatství i pravopisných zákoutích, o vývoji češtiny - a mezi řádky také trochu o její budoucnosti. O všech těchto a ještě dalších tématech píše autor stručně, s nadhledem a vtipem, a přitom stále odborně přesně." Není to pravda.
Autorovou výhodou i nevýhodou je stručnost: jeho sloupky jsou krátké, většinou dva na stránku, těch pár vět přečteme skoro na jedno nadechnutí, to je milé, současně nás však zamrzí, že výklad končí, sotva začal. Složité jevy jsou zjednodušeny, jen načrtnuty, nastíněny. Například pojednání o slově "hafo" je pouhý výtah z článku Odkud přišlo hafo? (Martin Prošek, Naše řeč č. 5/2004), arciť bez odkazu (to až v závěrečném soupisu použité literatury, překvapivě děravém, je kompilační metoda "ospravedlněna": "Mnohé sloupky čerpají z odborných článků zveřejněných v časopisech Naše řeč a Slovo a slovesnost, popř. Čeština doma a ve světě"). Pan Táborský k deset let starému Proškovu pojednání přidal leda humornou (?) pointu: "Od úsporné formy hafo už toho mnoho čekat nelze, počkejme si ale ještě na vývoj jeho významu: je zjevné, že se začíná prosazovat i ve významu ,velmi'. Jsem hafo zvědavý, jak to dopadne." Máme se tomu zasmát? No tak tedy hahaha. Vůbec je to veselá kniha. Například pojednání K snídani (o etymologii slov káva, houska, rohlík...) končí důvtipným "Takže dobrou chuť!", to je věru neodolatelný útok na naše bránice. K popukání je i přechodníkový šprým "chcačky nechcačky" (takto si "pohrává", svěřuje se pan Táborský, "jedna moje příbuzná").
Autor nás vesměs neobjevně poučuje o hláskosloví, pravopise, tvarosloví i syntaxi, tu a tam přihodí nějaké poučení etymologické. Ale proč ne. Píše stylem unavené publicistiky: "faktem je", "pravdou je", "celá řada", "třešnička na dortu", "je pro mě srdeční záležitostí", "jeden z našich největších lingvistů" (Daneš), "jeden z našich nejvýznamnějších lingvistů" (Mathesius), "jeden z nejtragičtějších momentů naší bohemistiky" (požár v Lešně roku 1656), "během (...) tvůrčího procesu"... Poněkud to obtěžuje. Že se pan Táborský ničemu nepřiučil u Pavla Eisnera, když ho má tak rád?
"Miluju interpunkci!" ujišťuje nás eisnerofil. A současně píše chybně: "Úvahy o tom, která měna je a má být ,naše' už jsme tady měli..." Psaní velkých písmen jeho "srdeční záležitostí" asi nebude, prý "nám nezbývá než se s velkými písmeny v každém druhém textu znova trápit", hle, název kdysi populárního časopisu píše Švanda Dudák. A místo "4,75 slova", či "2,27 věty" má nesprávně "4,75 slov", "2,27 vět" apod. Na jiném místě čtenáře poučí, že za německého protektorátu tu existoval "zákaz užívání slova strojvůdce: vůdce byl vyhrazen jen pro překlad německého Führer". Tenkrát prý "jsme si pomohli strojvedoucím". Kdyby si otevřel Pravidla českého pravopisu s abecedním seznamem slov a tvarů z roku 1941, slovo "strojvůdce" by tam našel, slovo "strojvedoucí" nikoli.
Snaživý popularizátor češtiny a jazykovědné bohemistiky napsal i glosu Babyčka?! (učitelka na základní škole "komentuje výsledky diktátu"), avšak na Fryntovu báseň Babyčka ("My máme doma babyčku/ a sedá na ní kos...") se v něm nedostalo. Ve výkladu o "párku" (postřeh: tím slovem se často míní i jedna nožička!) se nic nepraví o "párku v rohlíku", přitom právě toto sousloví, od začátku chybné, se o rozšíření nepřesného pojmenování uzenky velmi zasloužilo. V komentáři významového posunu slova "pitoreskní" pisatel ne a ne přijít na vliv slova "groteskní" - třeba by i přišel, kdyby neprodukoval takové frcky. Český jazykový atlas prý vyšel "v pěti velkých svazcích" v letech 1992-2005. Rádio Jerevan. Svazků bylo nakonec šest a vyšly v letech 1993-2011 (v prvním je třeba přečíst si tiráž).
Pan Táborský se nyní "věnuje zejména své jazykové agentuře (...), specializované na úpravy a psaní českých textů". Proč mu tedy v agentuře, když už je takto specializována, neupravili také jeho texty před knižním zveřejněním?
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.