Pokusit se být užitečný konkrétní neziskovce a jejímu tématu, podívat se po letech rutiny novýma očima na svou vlastní práci a také nabrat nové síly a zkušenosti, jinými slovy trochu si odpočinout. Zhruba to jsou tři základní cíle, důvody a motivace Roku jinak, jehož poslední dny momentálně prožívám. Dovolte mi tedy bilancovat, vezmu to popořadě.
Jsem užitečný
Časopis, který jsme v Nadaci VIA letos začali vydávat, se jmenuje Umění darovat. Představuje současné české filantropy a nabízí praktické návody, jak na to. Snaží se neotravovat nadbytečnými slovy, citovým vydíráním a moralizováním. Vypráví příběhy lidí, kteří se rozhodli pomáhat, a dělají to velkoryse a podle vlastních představ. Cílovou skupinou jsou takzvaní high net worth individuals, tedy dolaroví milionáři (je jich prý mezi námi už sedmnáct tisíc), časopis jim předávají z ruky do ruky jejich osobní bankéři ("Jak vás tak poslouchám, možná by vás zajímalo tohle...").
A protože jsme chtěli, aby náš čtvrtletník byl sám o sobě dárkem, zvolili jsme netradiční formu: skládačka z tvrdého papíru měří po rozložení jeden metr. Obrazová klišé typická pro charitu (například klíčící semínka) jsme nahradili infografikou nabitou daty a čísly, ukazujeme rovněž, jak a komu jsou užitečné tuzemské neziskovky (vyždímat z některých organizací pár srozumitelných vět o praktickém dopadu jejich práce je ovšem dřina). Ohlas mezi klienty privátního bankovnictví je příznivý, nicméně náklad zůstává skromný (ke čtenářům se daří dopravit něco přes tisíc výtisků).
Na tomto místě by se hodilo pochlubit nějakým úlovkem a převyprávět, jak boháč s naším časopisem v klíně dává pokyn k převedení části majetku na bohulibé účely. Nemohu sloužit. Čekání na zázrak jsem si krátil tím, že jsem smolil nadační newslettery, zprávy na web, texty a slogany k nejrůznějším prezentacím, pomohl jsem s výroční zprávou a čas od času přešmudlal nějaký důležitý dopis. "Můžeš se na to mrknout?" zněla nejčastější věta, kterou jsem tento rok slýchal od kolegů a kolegyň.
Čím se to živím?
Člověku, který dělá dlouho stejnou práci, po čase narostou klapky, kterých se jen těžko zbavuje. Protože mým letošním úkolem bylo mimo jiné "prodávat médiím nadační agendu", získal jsem šanci podívat se na novinařinu z druhého břehu. A při pokusech nabízet redakcím tipy na rozhovory, reportáže či alespoň kratičké zprávy jsem si uvědomil, že to s námi "lidé zvenčí" opravdu nemají lehké.
Pokud šlo o filantropii obecně i o konkrétní mecenáše, opakovala se námitka, že dotyční by lacino přišli k reklamě (v případě, že jde o firmu, je to pochopitelné, avšak u individuálních mecenášů bych očekával, že klíčová bude míra otevřenosti a poutavosti jejich osobního příběhu). Když se moje "píárové" angažmá týkalo toho, co je pro Nadaci VIA nejtypičtější, čili příkladů sousedské pospolitosti (od oprav památek či vydávání knih přes různá setkávání a festivaly až po úpravy veřejných prostranství), odbývali mě kolegové z novin tím, že jde o příliš lokální věc, ti upřímnější přidávali notoricky známý dovětek: "Dobré zprávy jsou nuda."
Dotyčným spolkům jsem tedy doporučoval obracet se především na menší redakce, které nepohrdají zvěstmi z blízkého okolí a vezmou zavděk i materiálem dodaným na klíč. Celkový dojem: život kolem nás dokáže při troše hledání nabídnout pestřejší a často radostnější obrázek, než jaký vykreslují současná česká média. Neziskovky si za to ale často mohou samy. Například tím, že se snaží novináře poučovat, jak by měli své čtenáře vychovávat, nenabízejí jim své zboží v atraktivnějším balení, používají ošklivé či zprofanované termíny jako "komunitní život", "volnočasové aktivity" či "udržitelný rozvoj".
Dýchám volněji
A jak jsem si svůj Rok jinak užil osobně? Náramně! V nadaci si mě hýčkali, či spíše hýčkaly (pracovní kolektiv tvoří dvanáct žen a tři muži). Když mi ztuhnul nad klávesnicí krk, přinesla mi Markéta nahřátý bio fair trade polštářek vycpaný špaldovým zrním. Šéf mi odpouštěl, že se ne tak úplně disciplinovaně zapisuju do knihy příchodů a odchodů. Když jsem někomu předělával jeho vypiplaný text, dával místo skřípání zuby najevo vděk. Měl jsem rovněž možnost zúčastnit se řady významných společenských událostí (od vyhlášení cen pro nejlepší filantropy přes benefiční filmovou premiéru až po velkolepou dobročinnou aukci s milionovým výtěžkem) a seznámit se při nich s mnoha zajímavými lidmi ze světa byznysu, diplomacie, kultury.
Pro mě značně překvapivým požitkem byl i návrat k novinařině, na jakou v dnešních redakcích už skoro nezbývá čas a prostor: zvednout se od stolu, vyrazit tam, kde se něco děje, s někým osobně mluvit, vzít to důkladně, pohrát si s výsledkem.
A nebudu skrývat, že jsem zaznamenal rovněž zkvalitnění soukromého života. Po dvaadvaceti letech manželství jsme absolvovali taneční kurs pro začátečníky a chystáme se do pokročilých. Odbyl jsem si sérii dlouho odkládaných lékařských zákroků a vyřídil desítky dalších nahromaděných provozních nepříjemností. Natrénoval jsem na svůj první maraton v životě, který jsem nakonec opravdu uběhl, byť v nijak rekordním čase. Musím se přiznat i k jedné nikoliv nepodstatné maličkosti: do práce jsem to měl dvě stanice tramvají, případně sedm minut pěšky či tři minuty na skútru či na kole. Příště (naposledy) to zkusím vzít ještě osobněji.
Seriál Marka Šálka vychází každou středu
