Co bude s naším zdravím? Ó, ten děs! Věci se momentálně mají asi takto: vláda peníze na nemocniční doktory nedá. Prý nemá. Ministr Leoš Heger dělá, co může. Je s podivem, že se ještě nezhroutil. Prý se čerstvě snaží vyšťárat dvě až tři miliardy ze zdravotních pojišťoven.
Zároveň se dohodl s praktickými a ambulantními lékaři, že za "děkujeme, odcházíme" doktory zaskočí. Na to hned následovala protiakce bílých odborářů - ohlásili druhou vlnu výpovědí z nemocnic, prý další stovky lékařů odejdou. Oznámil to předseda Lékařského odborového klubu - Svazu českých lékařů Martin Engel.
V nemocnicích nyní pracuje asi 19 tisíc doktorů. Odchodem hrozí necelé 4000. To by prý jejich počet klesl na úroveň před deseti lety. Pokud se přidají další třeba 2000, nemocnice značně zpustnou. (Škoda, že taky pacienti nemohou udělat akci Děkujeme, odcházíme... Nemají kam.)
A co odešlí lékaři? Kam půjdou? V Německu či Rakousku všechny nevezmou. Otevřít si u nás vlastní ordinaci není snadné. Část z nich možná bude léčit na živnostenský list (to by se mělo zavést). Zazvoní u vašich dveří a nabídnou: nechcete opravit krevní tlak? Stojí to dva tisíce pět set padesát pět kaček...
Legrace nastane i ve špitálech. Ministr Heger včera ohlásil, že za pobyt v nemocnici pacient zaplatí už ne 60, ale 100 korun denně. Teď jde jen o to, aby v pokoji či na sále neležel sám. Jistě, pokladní z nemocnice asi neodejdou, takže platit bude moci, ale za co...?
To je paradox dnešní situace. Heger se snaží něco dělat, ale lékaři mu podřezávají větev pod zadkem.
Tento týden jsem byl v nemocnici na Bulovce. Pídil jsem se v jednom poněkud vymydleném pavilonu po stroji, kde mohu zaplatit vstupenku do ordinace (30 Kč). Sestra mi řekla: "Ty bedny tu skoro všecky ukradli. Jedna je ještě v pavilonu naproti, zkuste to tam." A sláva, byla, bednu jsem našel a fungovala, z čehož usuzuji, že i naše zdravotnictví stále funguje, když prodává vstupenky.
Lidé, kteří mají s velkými nemocnicemi osobní zkušenosti, říkají, že by bylo fajn, kdyby někteří lékaři odešli, a že by jim za jejich odchod poděkovali.
Na akci odborářů Děkujeme, odcházíme je nesympatická ta odborová masovost. (Ale bez ní by se asi věci příliš nezměnily.) Taky není sympatický požadavek na plošné zvýšení peněz - všem. To evokuje socialismus. Proč platit víc lékaři, který nestojí za nic a na pacienty kašle? Kdo je dobrý, má výsledky, ten by měl brát hodně.
Udělal jsem si malé, statisticky nevýznamné pátrání. Z lékařů, kterých si vážím, kteří mají při ambulantním dnu vždy plno, neodchází ani jeden...
To však nic nemění na tom, že by si část nemocničních lékařů nezasloužila vyšší platy. Stejně jako by si část pacientů zasloužila lepší lékaře.
Jako přílohu k textu - jiný pohled - dodávám dopis Prof. MUDr. Pavla Kalvacha, CSc. Z Fakultní nemocnice Královské Vinohrady:
Lékařské procitnutí
"Byly doby, kdy snad mělo jistý smysl odcházet za lepším do ciziny, ale dnes tomu tak určitě není. Výzvy, aby se v některých profesích organizovaně, kolektivně a hromadně odcházelo do ciziny, jsou něčím, s čím se nemůžeme smiřovat. Je to nepřijatelné vydírání."(Václav Klaus, prezident ČR, novoroční projev, 1. ledna 2011)
Zpráva o tom, že lékaři zvedají hlavu, se tedy dostala až na Hrad! Při úctě a vážnosti, jimž se prezidenti u svých národů těší, pociťujeme pasáž z novoročního projevu jako závažné napomenutí. Máme být před očima národa "vyděrači"? Pár slov nutné sebeobrany.
Dvacet let trpělivosti s deformacemi zdravotnictví by snad mohlo být dost na uznání, že nejsme vyzývaví uličníci. Sám se již řadu let stydím za nesmyslnou podrobivost lékařů k diktátům zbyrokratizované nové filosofie: Předělávání lékařů na podnikatele způsobilo již pojišťovnám nevyčíslitelné úniky z bezúčelných vyšetření; navádění k umělému výkaznictví, obliby výnosných diagnóz v systému DRG, shánění unikátních rodných čísel pro naplnění kasičky, rozlišování, která diagnóza u které pojišťovny může a nemůže být ošetřena v daném kvartálu, vulgarizace vztahů mezi pacientem a zdeptaným lékařem a další a další.
Také zavedení bodu, jako vždy přizpůsobitelného média v odměňování práce, zasloužilo rozhodné veto hned na začátku. Kdo si to nechává líbit, je samozřejmě podezřelý z nedostatku svéprávnosti. Podle toho se s ním zachází. Snad proto přišli v r. 2008 poslanci dokonce na nápad, že nám budou určovat konstituční pravidla v Lékařské komoře. Mysleli, že se bez jejich vladařské moudrosti neobejdeme! Chtěli nás snad dostat až do ilegality?
K předpokladům důstojného života patří přinejmenším to, aby člověk mohl zůstat, kde se narodil, kde má svou rodinu a přátele. Jsme teď svědky nevídané hrozby odchodů do ciziny. Když opouštěly stovky sester a lékařů své domovy a odcházely v průběhu minulých let, nikdo z politiků nazaslzel, nikdo si nedělal starosti, kdo a jak bude doplňovat nezbytné mezery. Stejně tak si je nedělal v okamžiku, když z rozhodnutí Evropské unie dostal lékař oprávnění odejít po 24hodinové službě domů (pouze ve fairových nemocnicích!, někde ani to nejde). Kdo počítal, jak a kým budou tito chybějící kolegové na svých odděleních doplněni?
Novými úkoly, byrokratickými buzeracemi, správní orgány v posledních letech jen hýří. Dodat administrativní síly - to ovšem ne! Kde jsou ty stenotypistky, sekretářky, sanitáři, které jsme očekávali od vlády rozumu po sametové revoluci? Byli nám naopak odebráni a administrativu zajišťují sestry. Místo své vlastní práce!
Kampaň mladých lékařů si nyní vybrala dva aspekty celého marasmu: platy a postgraduální vzdělávání. Važme si konečně pohybu, važme si probrání ze sporu k aktivitě! Teprve po vyřešení stávajícího problému, obsahově banálního a celkem dobře řešitelného (nenabídla již Asociace Českých a Moravských nemocnic nebo Česká lékařská komora seznamy, z nichž lze uvnitř zdravotnictví hospodárně získat prostředky na platy?), teprve v další etapě je možno jednat o problémech decentnějších. Dosud byla mocnářům jakákoli diskuse o subtilnějších jevech pouze k smíchu. Prezidenti, guvernéři i dvorní radové si však musí existenci lékařů vůbec připustit. Mysleli, že budeme jen s obdivem žasnout nad těmi úžasnými výdobytky nové doby, kde výprodejem státního průmyslu zajistili posvícení na několik let nadšeného tranzu.
Když se nám hlásili mladí kolegové těsně po promoci o místo, po nejdelším a nejnáročnějším studiu, jaké u nás máme, k nástupu asi tak za poloviční plat proti svým spolužákům z gymnázia, hleděl jsem do jejich rozzářených tváří, které se těšily na vytoužené povolání. Dusil jsem v sobě vědomí o tom, co je čeká. Zamlčoval jsem, kolik nám již uteklo kvalitních kolegů z kliniky (a hlavně proč!), a snažil jsem se, aby ve mně nepoznali planého figuranta, jemuž ředitelství nemocnice odebralo všechny pravomoci. Prosadit pro ně seriózní pracovní prostředí bylo nemožné.
Zarážející je, že půl roku doutnajících sporů s ministerstvem zdravotnictví nepřineslo ještě žádné myšlenky! Stále ještě jen štěkání z jednoho břehu na druhý: "My chceme více!" - "My vám nic nedáme!" Ale kde jsou otázky a odpovědi, které se z konfliktu zákonitě rodí? Tak kam by nás tedy čeští vládci chtěli platově zařadit v poměru k odměnám české ekonomické, právnické, bankovní, podnikatelské, manažerské elity? Cení si nás z hlediska zanedbatelnosti lidské práce, z hlediska výkonu, schopností a intenzity provozu asi tak na jejich čtvrtinu, nebo dokonce na třetinu? Zatím to tak nebylo! Lékař - nejen s nástupním platem 17 000 - ani lékař po atestaci, ale ani lékař po 10 letech - se nevyškrabal na čtvrtinu těch platů, o něž má naše vláda zvláštní péči: musí je zastropovat v jejich odvodech, aby se tito prominenti nepohněvali a neodešli do ciziny! Existenční statut se mezi takovými velikány a lékařem rozešel během 15 let o nějakých 28 milionů. Jedná se tedy o dva zcela odlišné lidské druhy. Nebojme se zeptat proč? A nebojme se zeptat, co a jak ostatní? Co sestry? Co učitelé, co univerzitní filosofové, co členové Akademie věd?
Važme si hlavně toho, že na rozdíl od pana prezidenta má současné lékařské hnutí jednoznačnou podporu od akademických senátů lékařských fakult, od výborů odborných lékařských společností (s výjimkou gynekologické) a od velké části ušlechtilé české veřejnosti. Všichni totiž věří, že se rozhýbávají ledy k diskusi bohatší, která by nám mohla přispět k lepší spravedlnosti v naší vykolejené společnosti. Komu ovšem připadá stav společnosti idylický, může nás s panem prezidentem pohoršeně napomínat. Těm se tedy omlouváme, ale ve své víře, že kampaň pracuje na vylepšení pro všechny, a zejména pro nemocné, nemůžeme pochybovat.
Prof. MUDr. Pavel Kalvach, CSc.
Fakultní nemocnice Královské Vinohrady
