Očima Martina Hekrdly
Česko a žabožrouti

Je docela zajímavé sledovat, co z událostí v Česku za posledních - dejme tomu - devět měsíců zachytil francouzský tisk. Vždyť Češi jsou přesvědčeni, že tady došlo aspoň ke třem pučům. Podvědomě předpokládáme, že strategická kóta v srdci Evropy - pupek světa - z evropských obrazovek a prvních stran velkých novin za celou tu dobu určitě neslezla. A protože si Francouzi napořád pletou Česko s Čečenskem, zřejmě si nemohou nemyslet, že Praha je Groznyj a brzo zase bude v rozvalinách.

Vždyť u nás jeden puč stíhá druhý, až z toho i slepcům přechází zrak. K prvnímu došlo zvolením Miloše Zemana prezidentem, jenž pak najmenoval vlastní juntu a označil za idiotské nejen novináře, ale i ústavní zvyklosti. Hrozné! To personifikované zlo má zrovna něco s kolenem, většinou sedí na vozíčku a tím více sní o autoritářském režimu.

Druhý puč provedli státní zástupci v čele s Ivem Ištvanem. Patrně v součinnosti s výše jmenovanou - populisticky v přímé volbě zvolenou - hlavou státu svrhli vládu země a strčili do vězeňských cel i nějaké ty poslanecké celebrity pod záminkou jejich údajné korupce. Vypukla válka mezi "žalobcokracií" a "soudcokracií", která trvalému uvěznění nevinných politiků - včasným a hrdinným verdiktem Nejvyššího soudu - zabránila.

O třetí puč - opět v součinnosti se Zemanem - se vposled pokusila pátá kolona v sociální demokracii poté, co se ve volbách 2013 dokonce zhroutil standardní stranický systém vstupem dvou nesystémových subjektů do sněmovny. Sociální demokraté volby sice vyhráli, ale protože jim to dohromady k ničemu nebude, málem si "zařízli" vlastního předsedu. V odpověď na ten stydce skandalózní krvesmilný převrat vypukl na levici - kromě čistek a zrádcování - obrodný proces. Zdá se jisté, že vstoupí do dějin jako "pražský podzim 2013". Jako příklad celému světu, první vlaštovka zářných zítřků, prototyp univerzálních řešení podstatných neduhů lidstva.

Z nábřeží Seiny

Ještě že jsou Brežněvovy tanky dávno ve starém železe. Ještě že o dění u nás skoro nic neví francouzský prezident François Hollande; ostrouhav v humanitárním tažení na Damašek mrkvičku, třeba by u "mezinárodního společenství" uspěl s úderem na Prahu. A odvedl by díky nám pozornost od faktu, že je doma historicky nejméně populárním prezidentem za posledních 65 let. Jeho předvolební heslo z roku 2012? Změna, to je teď!

Ale vážně. Rozevřeme-li Le Monde (Svět), deník nejpodrobněji se věnující zahraničním událostem, najdeme v něm o dramatickém dění u nás za posledního tři čtvrtě roku jen několik málo zpráv. Francouzi se mohli dočíst, že "Češi obrátili list s érou Václava Klause, euroskeptického prezidenta" (11. ledna). Že v Česku proběhne prezidentský duel mezi "bývalým premiérem a exšéfem diplomacie" (14. února). Že došlo k "demisi českého premiéra po korupční aféře" (18. června). A že v parlamentních volbách dosáhla "česká sociální demokracie těsného vítězství" (26. října). Poslednímu vývoji, který tak vášnivě prožíváme, věnoval list dvě věty, navíc vybrané ze zprávy agentury Reuters: "ČSSD, která získala ve volbách 20,5 procenta hlasů, ale zůstala parlamentní menšinou, se v neděli 27. října rozdělila, komplikujíc tak vytváření vlády. Šéf ČSSD Bohuslav Sobotka odmítl odstoupit, jak ho požádalo vedení strany s ohledem na výsledky voleb."

Toť zatím z Francie vše, nic méně, nic více. Vím, staré koloniální mocnosti - jakož i velmoci a supervelmoci vůbec - přehlížejí malé národy jako papír. Ale ve vší té naší hysterii bych si skoro přál, abychom alespoň na okamžik sami od sebe poodstoupili, sami nad sebou získali nadhled. Třeba i duševní emigrací k Seině. A pohledem na naše žabomyší války "žabožroutíma" - bezděčně mnohem realističtějšíma - očima.