Pátečník Jaromíra Slomka
Čeština za protektorátu

Knižní monografie Václava Velčovského má poutavý titul: Čeština pod hákovým křížem. Společně ji vydaly Univerzita Karlova (totiž její Nakladatelství Karolinum) a Ústav pro studium totalitních režimů. Má 250 stran a zaměřuje se, jak říká autor, "na pět strategických oblastí: - oficiální jazykovou politiku Protektorátu Čechy a Morava, - češtinu a němčinu ve veřejné správě a ve službě, - češtinu a němčinu ve školství a vědě, - výuku němčiny, - vnímání jazyka jako hodnoty v době nacistické okupace".

Jak patrno, je to kniha také o němčině, vnucené českému obyvatelstvu v době, kdy, jak říká autor bez bližšího vysvětlení v předmluvě (jež se ovšem jmenuje ne právě originálně Místo předmluvy), se odehrálo "finále česko-německých vztahů". Snad chtěl pan Velčovský říct, že v letech 1939-1945 dosáhla česko-německá animozita vrcholu, protože "finále" by znamenalo, že po něm už nic nenásleduje. Slovo "finále" má v současné češtině tyto významy: ve sportu jde o "konečný závod n. zápas po předchozích vylučovacích střetnutích", v hudbě o "závěrečný oddíl cyklické hudební formy, též opery", přeneseně je to pak "něj. zakončení vůbec: tragické f. života". Nuže, protektorát nebyl konečným zápasem po předchozích vylučovacích střetnutích, nepředstavoval ani "závěrečný oddíl cyklické hudební formy", ale nebylo to ani, co se týče česko-německých vztahů, "nějaké zakončení vůbec". I pomyslí si čtenář už na str. 9, že autor zabývající se jazykem by měl pečlivěji volit slova a vystříhat se pravopisných chyb ("Preisová", "Roosewelt", "de jure" - hlavně že je v tiráži jméno odpovědné redaktorky, jistě ne honorární).

Aby vyložil oněch výše citovaných pět "strategických oblastí", nasytil autor svůj text rozmanitými příklady, verši českých básníků i texty protektorátních vyhlášek, ale i dobovými anekdotami postavenými na jazykové komice, v níž vidí poněkud naivně "jeden z prostředků, jak zabránit realizaci, či spíše přijetí germanizačních opatření". Že by lidová tvořivost, šeptem žertovně "přejmenovávající" Lazarskou ulici na Kriplgasse, Myslíkovu na Špekulírgasse či Strašnice na Bububustadt, opravdu bránila "přijetí germanizačních opatření"? To sotva.

Pisatel takovéto práce, byť psané slohem publicistickým ("mantinely", "lakmusový papírek" atd.), by měl mít zevrubné znalosti českého jazyka a české literatury nejen daného období. To pan Velčovský bohužel nemá, a tak vykládá třeba o tom, že jazyk "se stal tématem nebo alespoň motivem děl většiny kanonických českých básníků, například Vladimíra Holana, Františka Halase, Františka Hrubína, Josefa Hory, Vítězslava Nezvala, Jaroslava Seiferta, S. K. Neumanna, Jana Pilaře, Fráni Šrámka, Karla Tomana, Oldřich Mikuláška, Jaroslava Bednáře, Viléma Závady nebo Jiřího Suchánka". Takový výčet nedává smysl; kdo mu nakukal, že Jan Pilař, Jaroslav Bednář a Jiří Suchánek jsou "kanoničtí", nám autor neprozrazuje. Jméno Josef Palivec pravděpodobně vůbec nezná (bez připomínky jeho Naslouchání ať o protektorátní poezii raději nikdo nemluví) a o významném, bez nadsázky nepominutelném sborníku Čtení o jazyce a poezii (1942) se v lepším případě teprve doslechne.

Skutečné faux pas se panu Velčovskému přihodilo v kapitole Čeština jako hodnota. V souvislosti s německými plány "germanizace středoevropského prostoru" připomíná, že "Lidové noviny, Národní politika i České slovo měly rubriky zaměřené na jazykovou kulturu, tiskly popularizační články o etymologii, historické mluvnici nebo lexikologii". "Teze těchto příspěvků," míní, "korespondovaly s ideologiií Národního souručenství a hyperienterpretací jazyka jako conditio sine qua non národa". A ruče uvádí "vybrané výroky z prvního roku existence protektorátu: Děláme něco velkolepě starého, když mluvíme česky. [...] Když skřípá a vrže řeč, skřípá něco hlubokého v bytí lidu. [...] Střezme pilně čistotu své mateřštiny, pokladu celého českého národa." Zde odkazuje na České slovo z 31. 3. 1939, následují další citáty.

Pan Velčovský neví, že první dvě věty napsal Karel Čapek už roku 1927 (Řeč a literatura, knižně Chvála řeči české, viz Marsyas čili Na okraj literatury, 1931), avšak lépe, než je zkomolil buď on, nebo protektorátní tisk: "Tisíciletá minulost protéká každým slovem; děláme něco velkolepě starého a historického, když mluvíme česky." A po třech větách: "Tam, kde skřípá a vrže řeč, skřípá a haraší něco v hlubokém bytí lidu; každá nechutnost a jalovost řeči, každá fráze a ošumělost je symptomem něčeho zkaženého v kolektivním životě."

"Autor si je vědom, že Čeština pod hákovým křížem předkládá více otázek než odpovědí." Vida, o této otázce čapkovské pan Velčovský ani netušil.