Už jako sotva plnoletý chtěl být Štefan Füle papalášem. Čas oponou trhl - a ačkoli to nějakou dobu vypadalo, že mu Gorbačov s Havlem jeho plány překazili, nakonec k naplánovanému cíli přece jen došel.
Kdo v 80. letech vstoupil už jako gymnazista do KSČ, musel být buď extrémní kariérista, anebo případ pro psychiatra. Füle byl podle všeho to první. Svědčí o tom i jeho další angažmá na Státním institutu mezinárodních vztahů v Moskvě (MGIMO), proslulé expozituře KGB. Kdyby nepadl režim, byl by dnes Füle velkým bossem - pardon soudruhem - v centrále RVHP, velvyslancem na Kubě nebo dokonce ministrem zahraničí.
Cesty Páně i cesty komunistických kádrů jsou ale nevyzpytatelné. Kdo v listopadu 1989 bušil hlavou o zeď, jak si pevným obětím se zločineckou stranou zkazil budoucnost, ten se dnes musí smát. Ani Štefan Füle se jen tak nevzdal a stejným tahem na branku jako ve svých gymnazijních časech dosáhl svého. Už za pár dní bude nejvýše postaveným státním úředníkem v zemi.
Po slušném, byť svérázném levičákovi Špidlovi vysílá Česko do Evropské komise skutečný předlistopadový kádr. Dost to o této zemi vypovídá. Ale nebojme se, Evropa to skousne, ona je hodně tolerantní. Tedy tolerantní v tomto směru.
Když před pěti lety italský eurokomisař Rocco Buttilione, předtím osobní poradce papeže Jana Pavla II., hlásal nemoderní názory na homosexualitu, byl z Bruselu doslova vyštípán. Toho se ale Štefan Füle bát nemusí. Komunisté bývalí i současní jsou v evropských salónech jako doma.
Foto: Robert Sedmík
