Cikánského barona má každé větší město v Česku. Někde jím je úspěšný podnikatel, jinde romský politik, mezi Olachy pak člověk se šlechtickou krví. Navštívil jsem dva takové: Edmunda Rafaela v Hradci Králové a Josefa Stojku v Ostravě. V Českém Krumlově jsem pro změnu pátral po odkazu Dezidera Dunky staršího.
"Můžeme si jít někam sednout, ale říkám vám, musíte mě pozvat, peníze nemám," omlouvá se pětapadesátiletý Edmund Rafael, olašský Rom z Hradce Králové. A taky člověk, který na konci devadesátých let utratil za oslavu pětašedesátin své matky půl milionu korun. "Aspoň záložičku. Moje manželka Ilonka říkala...," škemrá pak ještě předtím, než zapnu diktafon.
Nedostal nic. Místo toho zdarma odvyprávěl svůj příběh, který by sám o sobě vydal na filmový scénář. Pobyt ve vazbě, podnikání, politika a kasina, kde v ruletě prohrál desítky milionů korun. Právě politika a hazard ho prý zničily. Přitom jeho firma zajišťovala pro Telecom kopáčské práce po celých východních Čechách a roční obrat se přehoupnul i nad sto milionů korun. Tehdy mu říkali "kopáčský baron".
Životní příběh, který Edmund Rafael zhutnil do dvouhodinového monologu, byl tak silný, že jsem si chvílemi pohrával s myšlenkou, jestli mu "záložičku" nemám dát ze svého. Nedal jsem.
Oproti Rafaelovi působil druhý "cikánský baron" Josef Stojka z Ostravy o poznání sebevědoměji. Daří se mu dobře. V právě rekonstruovaném obecním bytě demonstruje rodinnou idylku u krbu obsypaného už na konci listopadu několika vánočními betlémy. Místo Rafaela, který chvílemi působil, jako by ode mě čekal rozhřešení, Stojka striktně vyjmenovává jedenáct bodů, o nichž bude mluvit.
A tak poslouchám. A na konci jeho vyprávění si odříkávám jedno z romských přísloví "aňi o pandž angušta nane jekh" čili česky "ani pět prstů jedné ruky není stejných". Platí to i o romských baronech.
Foto: Robert Zlatohlávek
