Editorial
Děti (odboráři) se vyblbly, jede se dál

Vážení a milí čtenáři,

tak máme za sebou po dlouhé době první, slovy odborářů velkou a úspěšnou stávku. A ačkoli nemám odbory příliš v lásce a rozhodně nesouhlasím s jejich zdůvodněním toho, jak zvítězili, musím jim složit poklonu. Oni totiž opravdu vyhráli.

Česká vláda neustále dokola opakuje mantru o reformách.

Už před volbami se vládní politici při obhajování škrtů v rozpočtu snažili lidem vše vysvětlit co nejpochopitelněji. Přirovnali proto zemi k rodině. I ta může utratit jen to, co si vydělá. I ta musí změnit svoje zvyky a leccos si odpustit, pokud zjistí, že na to nemá. I ta se bude potýkat s tím, že ne všem se budou úsporná opatření líbit.

Pojďme trochu šovinisticky uvést takový malý příklad. Otec rodiny je ten, kdo zavelí k úsporám a rozhodne. Matka nebude chodit ke kadeřníkovi dvakrát, ale jen jednou měsíčně. Syn nedostane nový počítač, ten starý prostě musí ještě vydržet. Dcera už džíny má, další se kupovat nebudou. Maso bude k obědu jen v sobotu. A tak ušetříme. A vyjdeme. Také vám to připadá rozumné, a když by děti protestovaly, tak mají prostě smůlu?

Jenže ono je to i v té rodině složitější. Dcera i syn už totiž nestudují, už pracují. A svoje peníze si hodlají utrácet, jak chtějí. A mají na to přece právo. Ale jak tedy ušetřit? Otec přichází s novým nápadem. Bydlíme přece v našem domě. Tak nám budete přispívat na domácnost více. A utraťte si to, co vám zbyde. Rozumné? Asi ano, ale jen do určité chvíle. Děti sice nevydělávají dost, aby si mohly dovolit vlastní byt, ale až budou poplatky do rodinné kasy příliš vysoké, až přebijí dokonce i pocit soudržnosti rodiny, lásky k otci a matce, pak se prostě seberou a odejdou. Bude to pro ně těžké, ale zkusí to. A pak se možná vzbouří i žena. Sice nerada, ale nakonec požádá o rozvod. A otec zůstane sám. V tu chvíli to bude on, kdo selhal.

A se státem je to opravdu podobné. Minulý čtvrtek jsme byli svědky takové malé dětské revolty. Děti se vyblbly. A všechno jede vesele dál. Ale to byl jen začátek. Už nyní jsme svědky toho, jak mladí a úspěšní lidé pokukují po práci v zahraničí. Už nyní jsme svědky toho, jak čím dál víc lidí brblá a zatím jen potichu, ale protestuje.

Vláda díky této stávce dostala jedinečnou šanci. Šanci, aby stejně jako ten otec zavedla úspory, ale také je lidem dostatečně vysvětlila, a především, aby lidem ukázala cestu a naději, že se nebude už navždycky jen škrtat. Šanci, že se po reformách se třeba pomalu, ale budeme posunovat dopředu, abychom se měli zase jednou lépe. Že reformy nejsou jen o tom, že důchodu se už nikdo nedožijeme, že kamkoli vkročíme, budeme jen platit a platit.

Kdykoli chcete po komkoli, aby slevil ze svého života, aby si odpustil nějaké výhody, aby prostě zatnul zuby, vždycky ho k tomu musíte motivovat. A je na vládě, aby poté, co stávku opticky vyhrála, této jedinečné šance využila. Ještě tu šanci má. Možná…