Dvě knižní monografie věnované českým literátům, blízkým si leda roky narození (1881, respektive 1884), mají shodný původ: obě byly napsány a obhájeny jako disertační práce na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy.
Dříve než se o knižní podobu rukopisu Lucie Kořínkové nazvaného František Gellner / Text - obraz - kontext (516 str.) postarala firma Filip Tomáš - Akropolis, vydalo Nakladatelství Academia práci Eduarda Burgeta Dramatik na pranýři / Podivný osud spisovatele Františka Zavřela (477 str.) Ta je průlomová, neboť Františku Zavřelovi se dosud žádné komplexní studie nedostalo; tento člověk i se svou tvorbou básnickou, prozaickou a dramatickou je z několika důvodů zapomenut. Naopak Františku Gellnerovi věnuje naše literárněvědná bohemistika pozornost takřka soustavnou.
Eduard Burget se přiznává, že na Zavřelův vlastní životopis narazil "někdy v roce 2000 (...) v zapadlém pražském antikvariátu" (inu, když Zavřel, tak v zapadlém, to se k němu docela hodí). Spisovatelovo jméno mu "mnoho neříkalo", spisek ho však zaujal natolik, že si jej koupil. Nu a dnes tu máme Zavřelův knižní portrét. "Vzhledem k politické orientaci Františka Zavřela došlo po roce 1948 k důsledné eliminaci jeho jména nejen z dějin české literatury a divadla, ale z kulturního prostředí té doby vůbec. Teprve po roce 1989..." poučuje čtenáře pan Burget. Není to pravda. Ve Slovníku českých spisovatelů z roku 1964 má František Zavřel heslo, které významu jeho díla odpovídá. Pan Burget však Havlův a Opelíkův "modrý slovník" nezná. Ví, že na "Zavřela vzpomínal ve třetím dílu svých pamětí (sic) literární vědec Václav Černý", nechce však vědět, že Černý věnoval pozornost podivnému Františku Zavřelovi také v Pamětech II. Pasáž, v níž Černý poukazuje na "veskrze literátský a papírový příklad dr. Františka Zavřela", však seriózní badatel nesmí pominout. Je smutné, že ji nepostrádal školitel disertační práce ani její oponent. Nuže: "Tento nejhlasitější umělecký antimasarykovec a antidemokrat první republiky, kverulant z bytostné potřeby, bramarbas z mravní nutnosti, přeexponovaný velikáš z přetlaku komplexu zneuznanosti, nepochybně starým režimem šikanovaný nad míru, kterou jeho nepochybný talent a jeho pochybná psychická rovnováha mohly snést, dal se po Mnichovu chytit za drápek zdání, že mu vývoj událostí dává za pravdu, a dopřál si na papíru tak monumentálních sebechvalných satisfakcí, tak opovržlivých k poraženým, že si prakticky zahradil budoucí návrat mezi ně; dokonce mu již nemohl pomoci advokátsky pokroucený text letákové obhajoby (Vstal z mrtvých) z květnových dnů, chytrácky antedatovaný (20. dubna 1945). Byl obětí své kašírované hypervitality, jež byla jen slabošskou formou skutečné životní nereálnosti, na nadčlověka maskované."
Pan Burget pominul i vtipné verše Jaroslava Seiferta z roku 1937, jimiž básník glosoval premiéru Zavřelovy hry Kristus. Pointa: ... je "utrpení ze hry vleklé. / A umění, to je holt v pekle." Zato nás ujišťuje: "Dobově podmíněné projevy fašismu, antisemitismu či šovinismu nemusely ještě znamenat kolaboraci." A co tedy znamenaly?
Gellnerovská studie je jiný případ. Zatímco pan Burget předložil tradiční obraz života a díla objektu svého zkoumání, paní Kořínková neměla v úmyslu vytvořit biografii. Věnovala se Gellnerovu dílu v několika různých rovinách. Zajímal ji například "kritický a literárněhistorický obraz Františka Gellnera a jeho utváření v průběhu času" (musela se, chudák, prokousat i texty Blahynkovými, Buriánkovými, Rzounkovými či Vlašínovými), zajímala ji "Gellnerova politická žurnalistika textem i obrazem na stránkách Lidových novin" a ještě leccos dalšího, poctivě se pokusila o interpretaci některých Gellnerových veršů, jenže to dopadlo třeba takto: "V rukopisné variantě se evidentně posilují vazby k autobiografickému kontextu studií na báňské akademii (,Když vystuduju hornictví / a inženýrem budu,'), objevuje se i motivace cesty znechuceností dosavadním žitím (,A věru, co zde v Evropě? / Mě tu všechno již mrzí.') a léčení ztráty smyslu vlastního života exotikou (,V Africe pro mne teprve / život by nabyl ceny.')..." Hle, kouzlo nechtěného.
Přesto lze tohoto Gellnera přiřadit k jeho dvousvazkovému Dílu (2012), na jehož ediční přípravě se paní Kořínková podílela. A co se Zavřelem? Přenechat tomu, kdo si o něm snad bude chtít číst. Možná na něj narazí v nějakém "zapadlém pražském antikvariátu".
