Vážení a milí čtenáři!
Čtrnáct let se s větší nebo menší intenzitou objevuje otázka, zda Chrám sv. Víta patří státu, nebo církvi. Čtrnáct let hledají soudy odpověď na otázku, která se zdá poměrně jednoduchá. Ať jsou papírové peripetie jakékoli, Chrám sv. Víta byl a zůstane kostelem, a to kostelem katolickým. Jenže panoráma Pražského hradu patří celému lidu a věžičky chrámu prostě k němu patří. Nikdy se mi do té debaty nechtělo vstupovat. Jednak k tomu bylo řečeno všechno, podstatné i nepodstatné, zároveň k církvi nemám žádný vztah a spíše patřím k těm, kteří jsou rádi, že její vliv na chod společnosti je značně upozaděn.
Minulý týden se ale v chrámu z ničeho nic objevily policejní hlídky. Působilo to jako demonstrace síly státu, ovšem mohlo také jít o běžné opatření, které by v jiné atmosféře bylo vnímáno bez emocí. Ve středu se ale na titulní straně rudého Práva objevil titulek: Nejvyšší soud dal církvi přes prsty. Uvědomil jsem si, že nejde jen o propagandu v intencích komunistických hesel padesátých let. Právo neoslovovalo jen své dávné věrné čtenáře, ale tentokrát se určitě líbilo značné části obyvatel. Panoráma Pražského hradu přece patří všem, kostel je jen shoda zjevně nepříjemných okolností. Ve svých důsledcích je ale přece absurdní, aby budova, která byla vždycky katolických chrámem, patřila někomu jinému než katolické církvi. Jaký vztah mohou mít ateisté a odpůrci církve ke kostelu? Jen ten, že se jim líbí a že je součástí nějakého panoramatu. To má spolu s averzí vůči církvi stačit, aby si stát za podpory obyvatel přivlastnil něco, co mu nepatří. Příště by podle této logiky třeba obyvatelstvo chtělo, aby pražská Staronová synagoga patřila státu, protože je jednou z nejstarších v Evropě, jednou z nejnavštěvovanějších památek, tak proč by měla patřit jenom Židům...
Hezký týden
