Editorial 22/2006

Vážení a milí čtenáři!

Jednoznačně to v mnohém budou výjimečné parlamentní volby. Poprvé jsme byli svědky konfrontační předvolební kampaně, kdy byly v plné míře reklamní nástroje použity proti konkurenci. Nezažili jsme také, aby mohla potřetí v řadě vyhrát jedna a táž strana, což samo o sobě nemusí být nic nebezpečného.

Premiéru také zažívá otázka daní - jako jedno z hlavních témat předvolebních sporů nejsilnějších stran. Je to znak ekonomické vyspělosti země, protože příjmové rozdíly nevznikají jen mezi hrstkou bohatých a masou s mizernou výplatou, ale hlavně mezi sílícími platovými skupinami. Jednoznačně proti logice se v této obecně dobré ekonomické situaci země opět vracejí do hry komunisti.

Historicky poprvé po pádu totality jedna ze dvou nejsilnějších a klíčových politických stran přiznává, že v případě vítězství ve volbách postaví vládu s podporou komunistů. A není z toho žádné zděšení ani ulice plné demonstrantů. Komunisti jsou tady, protože vlastně nikdy nezmizeli, a bylo iluzí si myslet, že většina národa se bude stydět s nimi cokoli mít. Jsou opět legitimní silou, která má - zločiny nezločiny - šanci podílet se na moci.

Sociální demokraté si tento tah, ještě před čtyřmi lety nemyslitelný, mohou dovolit. Komunisty na scénu postupně vracely všechny stávající demokratické strany. Neubránily se pokušení a se silou jejich hlasů nejprve potajmu a pak stále otevřeněji kšeftovaly ve sněmovně. Důležitý zlom nastal při volbě prezidenta Václava Klause. Byť jeho zvolení představovalo nejlepší ze všech možností, komunisti se za své hlasy nakonec opět dostali k jednacím stolům.

Tenkrát se to mohlo zdát sice neprincipiální, ale zároveň neškodné: no a co, komunisty přijal prezident. Když ale s nimi může mluvit hlava státu, co by ne ostatní? Dnes už víme, že jim to stačilo. Sociální demokraté tak mohou bez obav ze ztráty voličské přízně nejen otevřeně říkat, že sestaví menšinový kabinet s jejich podporou, ale dokonce, že příště s nimi půjdou klidně do vlády a dají jim ministerská křesla.

Tyto volby budou důležitější než ty předchozí, je třeba k nim jít, i když to pro mnohé bude jen volba menšího zla. Politici jsou takoví, jací jsou, a lepší prostě nemáme. Každý je více či méně stejně nepřijatelný, sklony ke korupci budou mít všichni „napříč stranami“, jde jen o to, kdo dává více volnosti a svobody pro vlastní rozhodování. Unést svobodu je však hrozně těžké, protože míra svobody je úměrná míře zodpovědnosti, a tu máme každý jinou. To je ale zatím pořád ještě volba. Hodně štěstí při té vaší.

Hezký týden