Editorial 23/2007

Na propagační návštěvu Česka přijíždí americký prezident, aby svým takto projeveným zájmem o malou zemi získal podporu pro umístění svého radaru v Brdech. Na otázku, zda souhlasit s americkým radarem, lze odpovídat dlouze a z různých úhlů pohledu: vojenských, politických, bezpečnostních, historických.

Z obecné, laické logiky je odpověď relativně jednoduchá. Česká republika vystupuje nejen v rámci NATO jako spojenec Spojených států amerických. Jako spojenec by se tedy měla podílet na společné vojenské politice nebo alespoň jejich doktrínu podporovat. Odpověď má proto znít ano, nechť tu je americký radar. Je evidentní, že radarové zařízení bude výhradně americkou vojenskou základnou, kde čeští vojáci nebudou dělat ani rajony, a informace z radaru budou sloužit především americké armádě. Z toho důvodu není od věci  požadavek, aby radarové zařízení bylo součástí vojenských struktur NATO. Uvidíme, co nakonec dojedná česká reprezentace, pochybnosti o jejích schopnostech či ochotě jsou přitom namístě. Někdy se totiž zdá, že jí stačí společná fotografie s Georgem Bushem do rodinného alba či výhody od americké administrativy. Česká republika je sice malá země a z hlediska amerických zájmů těžko rozlišitelná na mapě Evropy, to však neznamená, že by měla na vše pokorně přikyvovat. Zrušení víz pro české občany při cestě do Spojených států je přitom elementárním minimem. Nejde jen o to, že žádání o vízum je ponižující a nedůstojný akt; současný stav navíc znamená pro české občany nerovnoprávné postavení vůči Američanům. Ti k nám mohou jezdit, jak se jim zachce, Češi musejí zaplatit a projít ponížením lustrací. Pokud Američané chtějí postavit u svých spojenců radar, musejí zrušit víza. To není otázka handlu, ale přístupu, na velikosti země nezáleží.
 
Hezký týden