Vážení a milí čtenáři!
Proběhla nějaká jednání, šéfové středopravých stran hlásili, že si rozumějí, že jsou schopni sepsat koaliční dohodu a že nalezli shody v tom, kolik která strana dostane křesel v nové vládě. Jenže alespoň minulý pátek stále nebylo jasné, jak ODS, lidovci a zelení dosáhnou potřebné podpory sta a jednoho hlasu, když jich mají jenom sto. Jde o klasickou záhadu české politiky. Jistě ji lze řešit, všichni tuší jak, ale důkazy nikdo nedodá.
Způsob deklarovaný Mirkem Topolánkem - tedy nabídnout sociálním demokratům kromě funkcí ve sněmovně nějaká místečka a vliv ve státem kontrolovaných firmách a také programové ústupky -sice vypadá logicky a obecně přijatelně, lze však upřímně pochybovat, že by Jiří Paroubek na něco takového přistoupil. Ví totiž, že může získat mnohem více. A i kdyby snad nakonec šéf ČSSD z nějakých důvodů souhlasil, případná Topolánkova vláda by byla velmi slabá, těžko schopná prosadit zásadní reformy.
Existují samozřejmě jiné kalkuly, jak by vítězná ODS mohla vládnout, i když důvěru nedostane. Podle Ústavy ČR by teoreticky mohl kabinet fungovat dlouho, když si dá prezident na čas s tím, aby pověřil sestavením vlády někoho jiného; což by poskytlo prostor pro odstřižení ČSSD od ministerstev a úřadů. Takové řešení by však bylo krajně pochybné, tudíž logika věci stále směřuje k vytvoření vlády velké koalice coby nejčistšímu řešení.
Ale ať už se realitou stane kterákoli ze zmíněných variant, odpovědi na otázku, kdy bude mít Česko novou vládu, se stěží dočkáme brzy. Určitě ne dříve, než skončí mistrovství světa ve fotbale. Je tedy zbytečné se nějak vzrušovat. Zajímavější je pozorovat technologii politických her a studovat, zda české strany a jejich vůdci vyrostli, nebo naopak upadli.
Hezký týden