Editorial 25/2007

Spoustu zábavy přináší nejen česká politika. Dobře pobavit svede třeba francouzský prezident Nicolas Sarkozy. Díky internetu mohl kdokoli vidět, jak vypadal neopilý na summitu G 8 po setkání s ruským prezidentem Vladimírem Putinem. Většinou tak vypadají ti, kteří si trochu vypili a motá se jim jazyk.

Sarkozy však byl unavený, jak znělo oficiální vysvětlení jeho úřadu. Belgická televize, která záběry s pochybnostmi o roztomilé náladě nového francouzského prezidenta jako první odvysílala, se posléze musela omluvit a znění příslušné omluvy byla nucena písemně odeslat na francouzskou ambasádu v Bruselu. Dokonalá komedie. Francouzi stejně žijí ve zvláštním světě: o rodinných problémech první francouzské rodiny se nic moc tisknout nesmí, a když ano, tak šéfredaktoři i prestižních tiskovin riskují místo. Internet je však takových historek plný. Když všichni mohou vědět, co chtějí, smysl podobné demonstrace moci uniká. V tom jsme nepochybně ve srovnání s Francií napřed. Ne že by pokusy ovlivňovat domácí média neexistovaly, ale zdaleka nejsou tak úspěšné. Pokud ano, nikdy ne plošně. Průšvihy však politici dělají v obou zemích stejně. Zatímco ty rodinné a jinak milostné jsou spíše výsledkem složitosti života a vztahů, jež v zásadě nemá kdo co soudit a vůbec nemusejí vypovídat o kvalitách a schopnostech člověka, úplatky a zlodějinky se bez komentáře a patřičného tlaku nechat nemohou. I ve Francii se korupce na nejvyšších místech prokazuje a řeší obtížně, často bez výsledku. To ale neznamená, že bychom se měli přestat ptát, jak ještě dlouho vydrží ve vysoké funkci Jiří Čunek? Nestačí už k jeho odchodu to, jak se chová? Není neschopnost postavit se k podezření z úplatkářství věcně dokladem jeho nekompetentnosti? Nebo že by lidovci, jimž klesají preference pod pět procent, chtěli padnout do jednoho muže? 

Hezký týden