Editorial 38/2006

Vážení a milí čtenáři!

Začátek týdne byl ve znamení kriminalizace současného premiéra a sebekriminalizace toho minulého. Nic nového jsme se nedověděli, ale noviny toho byly plné. V prvním příběhu šlo o starou známou slabost, kterou si z dob podnikání nese Mirek Topolánek.

Po firmě VAE, jejímž byl spolumajitelem, zůstaly dluhy, ale Topolánkovi se přesto podařilo dobře prodat jeho podíl, který prý následně použil na koupi svého relativně nákladného bytu nedaleko Hradčan. Těžko říct, do jaké míry jde skutečně o kriminální skutek, v každém případě to slabina je. Je otázka, zda se jí může někdy zbavit, protože se v různých intervalech vrací a vracet ještě bude. Tentokrát přišlo VAE v poměrně silné vlně, protože nějaký policajt řekl, že transakce jsou podezřelé a budou se šetřit. To samozřejmě stačí, aby se podobná zpráva dostala mezi první, a přitom jiný policajt může říct, že chce Topolánka trestně stíhat, žádat o zbavení imunity a tak dále - prostě klasický mediální odstřelovací kolotoč.

Nikdo není bez minulosti a někteří politici neodolají třpytivému světu drahých aut, bytů a požitků, se kterým se setkávají, a chtějí ho také kus mít. Jen málokteří odolají, většina podlehne. Navíc to dělají hloupě, majetek nějakým trapně průhledným způsobem pololegalizují a často se ještě neudrží, protože se jím chlubí. Luxus je přece od toho, aby ho viděli ti druzí, že... A vypadat vedle svého tajemníka jako chudý příbuzný také není vděčná role. Jde trochu o problém domácích politiků: na politice by se teoreticky zbohatnout nemělo, protože jde hlavně o službu, ale pokušení je tak silné a žije se jen jednou. Stanislav Gross by o tom mohl vyprávět. Tady jde jen o míru -žrát, ale moc nemlaskat. Bohužel.

To takzvaná Kubicova zpráva II je příběh z jiného konce, ale má podobné paralely. Rovněž jsme se nedověděli, co bychom už nevěděli. Řeči, že se Jiří Paroubek schází s pěvkyní Státní opery, že se kamarádí s - v podsvětí dobře známou - rodinou Kočkových, a pochybnosti z dob působení na pražském magistrátě nikoho nepřekvapí. Druhý společný moment obou příběhů je v tom, že se na titulní strany dostaly bez nějaké zjevné příčiny. Vysvětlení, které nám předložil expremiér, tedy že od kohosi „dostal“ kompromitující materiál, jenž ho má následně poškodit, nelze brát vážně. Celé je to patrně dílko nějakého chytráka z komunikační agentury nebo poradce, ale to už je nepodstatné. Na obě historky by bylo lepší raději úplně zapomenout. Nejpravděpodobnější je, že případ VAE se zrodil z iniciativy politické konkurence, která se z obavy před protiútokem obrnila tím, že na sebe vypustila vlastní slabiny a prezentovala je jako pokus o diskreditaci. Jednoduše celé spíše úsměvné, ale hlavně amatérské.

Podstatné přitom zůstává, u koho vláda Mirka Topolánka sežene důvěru v Poslanecké sněmovně. V zápalu práce na nových úřadech na to asi poněkud zapomíná. Zdá se, že sněmovnu úplně vypustila, když ministři nepřišli na její premiérové zasedání. Jak to ten Topolánek udělá, je fakt pořád záhada.

Hezký týden