"Podepsal jsem dekrety, jimiž Rusko uznává nezávislost Jižní Osetie a Abcházie. A vyzývám další státy, aby následovaly našeho příkladu," prohlásil ruský prezident Dmitrij Medveděv ve slavnostním projevu pro ruskou televizi po zasedání Bezpečnostní rady Ruska.
Historici a politologové budou teď porovnávat snahu zakavkazských separatistů s emancipací jiných enkláv, Češi si můžou vzpomenout na rok 1938, kdy se přes hranice převalila německá vojska a pod záminkou ochrany zdejší německé menšiny si vytvořila most k budoucímu ovládnutí celé země.
Jsou to všechno oprávněné a užitečné úvahy. Mně se však při každé další ruské „územní iniciativě" vrací vzpomínka na jedno malé osobní setkání s pyšným, přezíravým a útočným postojem, který - jak jsem tehdy pochopil - v Rusku zdaleka není vlastní jen politikům, úředníkům a generálům.
Když ruská komanda Alfa a Vympel před šesti lety zmasakrovala v moskevském divadle na Dubrovce třikrát víc rukojmí než teroristů, Evropa zatrnula hrůzou - mimo jiné nad bohorovností, s jakou o zásahu, při kterém zahynulo 117 návštěvníků dětského představení, referoval Kreml.
Dva dny poté jsem se vydal do pražského bytu profesorky dějin ruské filozofie, která se už ve dvaadvaceti letech provdala za Čecha a od té doby žila v Praze. Chtěl jsem od ní získat vhled do ruského uvažování nad podobnými událostmi, na které ruské dějiny rozhodně nejsou chudé.
Ta dáma se chovala velmi mile. Dokud nevycítila, že chceme psát o tom, zda se v Rusku přece jen poněkud neliší cena lidského života od evropských zvyklostí. „Neměli byste mít tak emotivní vztah k malým národům a odsuzovat ty velké," pronesla v tu chvíli mrazivě a přísně se mi zahleděla do očí.
Zcestovalá intelektuálka, v Čechách usazená už od sedmdesátých let, která na Univerzitě Karlově patřila za normalizace - i podle vzpomínek studentů - k hrstce poměrně volnomyšlenkářských profesorů, chtěla využít příležitost a uštědřit českému novináři lekci z ruského imperialismu.
Když pak vyznění článku - pochopitelně - neodpovídalo jejím představám, nejdříve obtelefonovala mé tehdejší nadřízené ve snaze „zjednat pořádek". Když neuspěla, vyšlápla si do redakce osobně a o výhrůžky nebyla nouze. Udělal by cokoliv podobného Francouz, Angličan - o Němci nemluvě?
Před chvílí mi telefonoval kamarád - stejný fotbalový idiot jako já - a vysvětloval mi, jak budou mít Češi jednodušší příští kvalifikaci na mistrovství Evropy. Když prý dostaneme do skupiny Jižní Osetii nebo Abcházii, náš postup na Euro bude snazší. Obávám se, že tak jednoduché to nebude.
ČTĚTE TAKÉ: Rusko uznalo nezávislost Jižní Osetie a Abcházie
Foto: ČTK
