Za chyby se platí, říká letité moudro. Ne však v pojišťovně AIG, chtělo by se dodat po dnešní sanaci ústavu, již provedla americká centrální banka. AIG za chyby zatím nezaplatí - tedy rozhodně ne v plné výši. Stejně jako další finanční instituce, jimž americká vláda letos poskytla záchranné peníze.
Jak je to možné? Neplatit za vlastní chyby lze několika způsoby. Třeba fixlováním: ač chybujete, pravdu ututláte v temnotách a na světlo vyneste faleš způsobilou k uvěření. Tak se švindlovalo ve firmách typu Enron či WorldCom, jež po účetních skandálech nakonec zkrachovaly během prvních let tohoto tisíciletí.
ČTĚTE TAKÉ: Asijské trhy rostou díky záchraně AIG
Od té doby se přišlo na více sofistikovaný způsob. Chyby několika málo jedinců lze přece rozprostřít mezi stamilionový lid. V takovém případě mohou jedinci i víc riskovat - risk je přece zisk -, jelikož, pohoří-li, platit budou všichni.
Management AIG před lety vytušil, že největší světová pojišťovna, s níž má co dočinění každá významnější banka na zeměkouli, je už "příliš velká, aby mohla padnout". Lépe řečeno, aby si ji vláda mohla dovolit nechat padnout, nechce-li dopustit ekonomický a tedy i politický otřes.
Jedinci v managementu AIG se tedy neváhali - jako ti v jiných finančních institucích - svézt na vlně rizikových hypoték a všech možných navázaných produktů. Nemovitostní bublina způsobila, že se celý sektor finančních služeb vlnil k pěkným ziskům a jedinci na špici k závratným bonusům. Privátním ziskům a privátním bonusům.
Chyba spočívala v tom, že finanční společnosti nerozpoznaly - nechtěly rozpoznat -, že "je to všechno nějaké divné". Neviděly - nechtěly vidět -, že se draze obchoduje s cennými papíry, které jsou kryty jedině fantasmagorií, že bublina se bude přifukovat donekonečna. Finančníci riskovali - a tím více, čím výše v čím větších společnostech pracovali. Risk je nejen zisk, risk jsou i bonusy. Hodně se proto riskovalo, hodně se přihazovalo na nekonečnost bubliny.
Ta splaskla.
Risk najednou nebyl ziskem, leč proměnil se ve ztráty, odpisy, poklesy cen akcií. A hrozbu bankrotů. Managementy finančních firem - s privátními bonusy už v kapse - daly na své dávné tušení, zatly před vládou rozsáhlé svalstvo. Ta, bojíce se otřesů, většině z nich vyšla vstříc. Poskytla veřejné peníze. Očistila Bear Stearns, zachránila Freddie Mac, Fannie Mae a nyní i AIG.
Vláda není zázračným strojkem na peníze. Kde vezme stamiliardy záchranných dolarů? Z daní. Když stamiliony zaplatí za sebevětší chyby několika málo finančníků, všechno se to tak nějak rozprostře - když se žluklý žmolek másla rozprostře po celém krajíci, jeví se též mnohem nevinněji.
Daně se budou vybírat jednak konvenčně - coby ze zákona povinné odvody - a, řekněme, „inflačně". Vláda bude muset nechat záchranné peníze z části též vytisknout. Tisk dodatečných peněz zvyšuje cenovou hladinu. Hypoteticky, je-li v ekonomice v neděli a v pondělí stejně zboží i služeb a vláda v pondělí nad ránem napumpuje nové peníze, musí být v pondělí i vyšší ceny. Toto inflační zdanění má tu výhodu, že je mnohem méně viditelné. Nejvíc si jej všimnou ti, pro něž jsou rozhodující už i malé vzrůsty a jimž relativní změna cen, jež s inflační daní přichází, nebude hrát do karet (to jsou třeba ti, kteří pocítí zvýšení cen, aniž by se jim ovšem zvýšily mzdy, tedy ceny práce). To budou spíše ti chudí.
Takhle se nakonec (sofistikovaně) zaplatí za chyby. Za chyby se platí vždy - jen občas ne tam, kde k nim došlo.
K TÉMATU: PRŮVODCE KRIZÍ: Proč krachují americké banky?
Foto: ČTK
