Hanka a Tonča, dcery národa

Tuzemskou společnost rozděluje další téma, po volbě prezidenta a Babovřeskách tu máme opět lákavé sousto: únos dvou pětadvacetiletých studentek psychologie v odlehlé pákistánské provincii.

Lidový tribunál nad dvěma unesenými Češkami, složený zejména z mužů, má jasno: "Tak zaprvé: ženská, notabene mladá holka, v takových místech nemá vůbec co dělat!". Na bedra nebohých dívek padají v jejich nepřítomnosti tisíceré rady a pochopitelně i urážky.
Střízlivější hlasy připomínají, že "zbytečně riskovaly", nechybějí doušky "můžou si za to samy". Jízlivější povahy tvrdí, že jde o "nanynky, které se jenom chtěly udělat zajímavé", ti největší charakteři přejí odvlečeným slečnám to nejhorší.

Nechci tvrdit, že šlo o zodpovědné mladé dámy, které si bedlivě nastudovaly doporučení ministerstva zahraničních věcí pro cestování do těchto oblastí, uzavřely pojistku zohledňující extrémní riziko a podnikly další kroky k zabezpečení svých životů a uklidnění svých blízkých. Vzpomínám si ale, že když mi bylo něco přes dvacet, i to nejlépe míněné poučování mě povzbuzovalo k tomu, abych co nejrychleji vypadnul a dělal si svoje. Někde v hlavě mi starostlivost okolí utkvěla, ale nejdřív bylo potřeba si vysněné dobrodružství vyzkoušet a prožít.

"Do Balúčistánu mě táhlo, že se o té oblasti nic nevědělo. Že to může být nepříjemné, jsem jen tušila. Teď už to vím, takže bych sotva našla důvod, proč tam jet znovu. A nikomu bych si netroufla to doporučit," nechala se slyšet obzvlášť zkušená cestovatelka a spisovatelka Milena Holcová (více v pondělním vydání tištěného TÝDNE), která i tuto část světa projela po svém, tedy stopem, s batohem na zádech. Tvrdí rovněž, že cesta, kterou se vydaly zmizelé dívky, je relativně bezpečná: "Nepodstupovaly žádný vědomý hazard. Pokud byly zahalené a neprovokovaly, nebyly vystaveny většímu riziku než jinde v Pákistánu."

Rodičovskou chuť "holku zpohlavkovat" - pokud všechno dobře dopadne a obě se v pořádku vrátí domů - víceméně chápu. Rozumím i tomu, že jejich únos může získat politický rozměr a začne představovat pro českou diplomacii neřešitelný problém, případně nutnost učinit za jiných okolností nepřijatelný kompromis. V tomto ohledu opravdu není anabáze Antonie Chrástecké a Hany Humpálové jejich ryze soukromá věc. Také kvůli nim musí zasedat ministerský krizový štáb, ale z toho už bych velkou vědu nedělal - od toho politiky a úředníky máme, ve zkratce řečeno.

Ve hře je momentálně mnoho neznámých, ale "národ" jako kdyby už se rozhodl: sehrajeme roli velkého kolektivního otce - moudrého a rozumného, po zásluze trestajícího. Proč ne. Na druhou stranu: soucit není nic nemístného.