Zažil to asi každý: místo, které si pamatujeme jako louku, pole, křoví, záhon, zahradu, už neexistuje. Zmizelo. V parlamentu se nyní šikují hlasy, jak tuhle proceduru urychlit a zjednodušit.
Tam, kde se dřív oralo, plelo, sklízelo, páslo, vznikají skladiště, obchoďáky, silnice a další civilizační vymoženosti. Do roku 2011 ubývalo v Česku tímto způsobem deset, v některých sezonách i patnáct hektarů zemědělské půdy denně (!). Člověk nechce působit jako umanutý radikál, ale v této souvislosti stojí za to připomenout, že ornice není jen nějaká hlína: centimetr úrodné půdy vzniká ve zdejších podmínkách zhruba sto let, o dvaceticentimetrové vrstvě ani nemluvě. Je to bez nadsázky monumentální dílo, do něhož je zapojena myriáda přírodních sil.
Když Nečasova vláda před dvěma lety rozhodla, že poplatky za devastující zábory ornice se zvýší, vypadalo to na jedno z nemnoha rozumných a funkčních zákonných opatření stávající koalice. Tempo asfaltování a betonování polí a luk skutečně pokleslo, ztrácelo se už jen "pouhých" sedm a půl hektarů volné krajiny denně. Omezení, které zvýšená ochrana zemědělské půdy způsobila developerům a dalším budovatelům, se však znelíbilo části poslanců, kteří se rozhodli vrátit věci do starých pořádků. Argumentují tím, že státní pokladna po zavedení novely inkasuje méně peněz.
Ano, zvýšení poplatků je pro investory (jednou z mnoha) komplikací, takže se na zelené louce staví o něco méně než před pár lety. Původním účelem novely byla ovšem ochrana úrodné země a nikoliv zvýšený výběr peněz! Kdo to vysvětlí senátorce Veronice Vrecionové (ODS), která je v tomto směru nejhorlivější zákonodárkyní? Půldruhé miliardy korun (tolik činí ono "manko") sice není nezanedbatelná suma, dá se za ni postavit třeba nějaký pěkný tunel nebo stadion (dobrá, jízlivost stranou: škola či nemocnice). Jenomže hodnota zemědělské půdy je takřka nevyčíslitelná a její cena může v budoucnu závratně vyskočit. Proč?
Může to znít přepjatě: republika je přece víceméně soběstačná, a protože obyvatel spíše ubývá, nebudeme ani v dalších dekádách potřebovat žádné další lány pšenice, brambor, kukuřice. Navíc kolem sebe vidíme, že spousta pozemků leží ladem, případně se na nich nesmyslně pěstuje řepka do motorů. Tento "selský" pohled ale není úplný. Hnutí Duha spočítalo, že Češi momentálně k uspokojení svých potřeb potřebují ekvivalent dalších 18 500 kilometrů čtverečních půdy v cizině. Pro srovnání: je to více než čtyřicet procent z celkové rozlohy tuzemské zemědělské půdy.
Nejde jen o jídlo přímo na naše talíře, ale také o krmivo pro dobytek a další zvířata: z Jižní Ameriky dovážíme mimo jiné statisíce tun sóji do vepřínů a drůbežáren. A například "půdní stopa" šálku kávy dosahuje 4,3 m2, u kilogramu vepřového činí 6,7 m2. Můžeme dokonce vynechat potraviny, neboť vlastně všechno - od oblečení a nábytek přes pohonné hmoty až po telefony a počítače - pochází z půdy, ať už to z ní vyrostlo nebo bylo vytěženo. Tato závislost na Číně, Indii, Brazílii a dalších vzdálených latifundiích se dá jistě snižovat - recyklací, zateplováním a další materiálovou a energetickou redukcí. Víme ale, jak to chodí.
Někteří poslanci jsou možná upřímně přesvědčeni, že zachraňují investice, pracovní místa, pokrok. Ve skutečnosti tunelují nenahraditelnou komoditu, na které mohou záviset životy dalších generací.
