Vyslovení nedůvěry předsedovi britské Dolní sněmovny je asi tak pravděpodobné jako to, že na známé křižovatce Picadilly Circus uprostřed Londýna přistanou zelená stvoření s tenkými tykadélky.
Tedy přesněji řečeno: bylo, než se funkce v čele sněmovny ujal v roce 2000 bývalý dělník v lisovně kovů, poté odborář a labouristický poslanec z Glasgow Michael Martin. Do té doby byli Marťani na Picadilly o hodně pravděpodobnější.
ČTĚTE TAKÉ: Šéf britské sněmovny kvůli skandálu odstoupil
Formální vyslovení nedůvěry nakonec nebylo třeba, zákonodárci ji svými výpady proti předsedovi Dolní sněmovny dali najevo dostatečně. Šéf sněmovny se raději poroučel sám, přičemž něco takového zažili Britové naposled před třemi stoletími.
Do politického záhrobí Martinovi pomohlo hlavně to, že v kauze poslaneckých náhrad ho nezajímalo, zda někteří ze zákonodárců mohli svým nezřízeným luxováním peněz daňových poplatníků porušit zákon, ale hlavně to, kdo novinářům práskl needitovaný seznam jejich nároků.
Stejně marťansky ovšem v této souvislosti působí i důvod jeho odchodu - „zachování jednoty v Dolní sněmovně". O nadstranický soulad britského parlamentu se určitě dosluhující předseda dolní sněmovny strachovat nemusí.
Na rozdíl od něj zákonodárci až na opravdu obskurní výjimky okamžitě po vypuknutí skandálu s náhradami jednotně pochopili, že je třeba zaujmout pozici značně zkroušeného krokodýla. Ti, kteří peníze nyní blahosklonně vracejí, zase svorně tvrdí, že „neporušili pravidla". Opět až na bizarní výjimky vcelku jednotným dojmem parlament působil, když předsedu poprvé po staletích posílal do háje. V okamžiku, kdy Martin ohlásil rezignaci, zákonodárci až na nefalšované podivíny začali harmonicky vychvalovat jeho „třicetiletou službu veřejnosti". Téměř všichni v nejvyšším souladu zapomněli, jaké kontroverze způsobilo například to, když se paní Martinová nechala vozit na nákupy taxíky, které platili daňoví poplatníci.
Koneckonců spolehnout se může Michael Martin i na to, že kauza zmítající Británií od druhého květnového týdne celkem sjednotila také voliče v názoru, že jejich zájmy jsou nejspíš tím posledním, co zákonodárce zajímá. Tedy pokud není právě před volbami.
Foto: Reuters
