Hrdinové bez pokory

Když se tenkrát v Americe pan premiér utrhl z řetězu a dal medaili bratrům Mašínům, neměli jsme moc chuť se tím zabývat. Bratři Mašínové jsou klasickým případem sporu, kdy nakonec zůstane buď jen černá, nebo bílá. Pro jedny jsou hrdinnými bojovníky proti komunismu, pro ostatní vrahy.

Hledání když ne přímo pravdy, tak alespoň faktů bývá složitější a často převáží vzpomínkový optimismus vítězů. Nikoli náhodou se v mnohém odlišní prezidenti Václav Klaus a Václav Havel na případu bratří Mašínů shodli, přinejmenším v tom, že jim neudělili státní vyznamenání. Naštěstí ne vše se řídí podle Mirka Topolánka. Škoda že nečetl článek Ivana Medka z roku 2004, který nedávno znovu otiskly Lidové noviny. Neřešil v něm peripetie cesty mašínovské skupiny za železnou oponu. Pozastavoval se nad absencí jakýchkoli pochybností či alespoň lítosti nad jimi zabitými lidmi. Pro Mašíny byli povětšinou strůjci a vykonavateli zločinného režimu, kterým smrt sluší.
   
Vybrali jsme Ivana Motýla, který komunisty opravdu nemá rád, aby se vydal za pamětníky a zjistil, jak to bylo a kdo byl onen zastřelený esenbák Honzátko nebo pokladník Rošický, o kterém skupina tvrdí, že byl členem KSČ a Lidových milicí. Nechceme se dostávat do opačného extrému nebo snad interpretovat onu dobu jinak. Hrdinové se zbraní v ruce Čechům chybějí, ale není nutné kvůli jejich nedostatku vytvářet falešný mýtus.
   
Mašínové a spol. se stali symbolem i právě pro rozporuplnost své cesty z komunisty ovládané země, paradoxně je proslavuje i odpor, který vyvolávají u současných komunistů.
   
Nakonec asi zůstane na přesvědčení, pro někoho hrdiny budou, pro jiného ne. Existují ale významové nuance mezi chladnokrevností, odvahou a hrdinstvím. A hrdinům pokora sluší vždy.  

Hezký týden