Očima Martina Hekrdly
Imunita byla bita

Dvacet let se u nás vedly spory, jak omezit imunitu poslanců, senátorů a ústavních soudců. Celkem jednatřicetkrát se o tom jednalo ve sněmovně, a to bez úspěchu. Je to šlágr české politiky, evergreen mnohem delší než vize přímé volby prezidenta. Ta potřebovala k zavedení pouhé dva otřesy: druhou volbu Václava Klause v roce 2008 a silný propad důvěry v domácí politiku vůbec za vlád Mirka Topolánka a Petra Nečase.

Hlubokou nedůvěru v politiku ono slavné kroužkování, "sestřelování" partajníků z čela kandidátek ve volbách 2010, nevyřešilo. A raketový vzestup véčkařských bojovníků proti "dinosaurům", jenž vzešel z téhož soudku nespokojenosti, sám sebe ve vládě i ve sněmovně zkarikoval, ba otočil v pravý opak hlásaného. Po lednových orgiích přímé demokracie v boji o Hrad - dalšího pokusu o zvýšení prestiže politického režimu - zůstala ve společnosti spíše hořkost a rozdělení. Frustrace veřejnosti trvá, občanské libido se ne a ne ukojit, aby pak mohlo usnout spánkem spravedlivých.

Vhodná to chvíle k tomu, aby byl konečně zatnut tipec imunitě zákonodárců. Není přitom jistě náhoda, že za předkladatele osekání beztrestnosti "zástupců lidu" hovořila Kateřina Klasnová (VV); zbytkové a vynuceně opoziční stádečko VeVerek se jako přehrabovat v popelu vlastních nenaplněných slibů a hodlalo se ještě jednou - tak jako v případě ústavní stížnosti na takzvané církevní restituce - výjimečně kladně zviditelnit před definitivním odchodem do nebytí. Odchodem očekávaným a zcela oprávněným.

Vyšlo to až po dvaatřicáté. Ve středu poslanci sami sobě, senátorům i ústavním soudcům stornovali imunitu doživotní. Pokud poslanec či senátor nebude vydán k trestnímu stíhání svým zákonodárným sborem (nebo ústavní soudce Senátem), dokročí na něj vyšetřovatelé a státní zástupci po skončení jeho mandátu. Prostě jen dočkají času jako husa klasu. Pokud se ovšem i poté podaří Miroslava Kalouska odříznout od telefonů a přátelských rozhovorů s kriminalisty, ba i s policejním prezidentem (následně svrženým a "odstíhávaným").

Kalousek byl ostatně nejnověji v podezření, že chce - jak si na nepatřičné "úvahy" sám postěžoval - "hodit vidle" do rozběhnutého, řekl bych, deimunizačního procesu. Raději pak hlasoval pro předlohu, když předtím stáhl svůj radikální návrh, jenž počítal jen s imunitou jen za projevy v obou komorách parlamentu. Začalo to totiž připomínat rok 1938 s požadavky Konrada Henleina vůči Edvardu Benešovi, které byly pro stát likvidační. Kalousek mohl zlikvidovat jakékoli další omezení imunity svým evidentně nepřijatelným přestřelením, faktickým zrušením imunity vůbec. Včas shledal, že jeho populistický výkřik mohl by být vyložen i jako lotrovský manévr. Kalousek se vyzná. A kromě toho je osekávání bohorovnosti zákonodárců světový trend. Je to "in" a "cool".

Písek v očích?

Veřejnost omezení imunity samozřejmě uvítala. Svým "zástupcům" s drasticky "volným mandátem" (který nedávno nešťastně připomněla Karolína Peake) nevěří ani nos mezi očima. Lidé mají dost poslanců, z nichž skoro dvacet kusů bylo již od roku 1993 vydáno (a zhruba polovina tohoto počtu nikoli). Mají dost trapných situací podobného typu, jakým je například e-mail již odsouzeného a uprchlého poslance Petra Wolfa: provokuje v něm policii tvrzením, že je na útěku maskován jako strom.

Ne, lidé se už ani nezasmějí anekdotě o povinném dodatku k poslanecké prezenci, v níž prý brzy bude nutno výslovně označit, zda je dotyčný vydáván, zda je již vydán anebo zda byl na jednání eskortován. Tím spíš občané nevěří těm, kteří ve středu proti předloze hlasovali napříč stranami (a v jednom případě napříč vládní koalicí i opozicí): z ODS Walter Bartoš, Jan Kubata a Igor Svoják, z TOP 09 Daniel Korte a z ČSSD Miroslav Svboboda. "Copak asi ukradli?" ptá se lid.

Ano, je to skutečně světový trend, je to doopravdy "in" a "cool". Je v tom i ústavní logika ryze česká, tady a teď: bez omezení imunity měli by naši poslanci, senátoři a ústavní soudci větší ochranu nežli prezident republiky.

Ale je v tom možná i kus naší neprohlédavosti. Světovým trendem je snižování moci a vlivu zastupitelských sborů mocí výkonnou, expertní technokracií, soudcokracií, byrokratickými aparáty. Prohlubuje se rozpouštění ústavně zakotvené a pouze zákonodárci - čím dál víc jen na papíře, formálně, ale přece - ještě zaštiťované "suverenity lidu". A je takřka jisté, že ztenčování ochrany "živé síly" parlamentních republik je jen jedním ze způsobů, jak lidem naházet písek do očí. Kolik vlastně existuje podobných způsobů, při nichž postižené davy jásají?