Jiří Paroubek přichází na rozhovor dobře připravený: usmívá se a usmívá a na stůl si před sebe položí papír s nadpisem Podklady pro rozhovor s časopisem TÝDEN. Polohu trpělivého, usměvavého dobrodince opustí při rozhovoru jen dvakrát: když je řeč o komunistech a o jeho vzhledu.
Zpočátku odpovídá s úsměvem a bohorovností i na otázky o případném spojení strany s komunisty. Když už vyptávání trvá moc dlouho, přece jen trochu vyjde z konceptu. "A co se stane? Zavřou nás do gulagu?" sjede na chvíli do polohy pragmatického, účelového muže. Uzná, že komunisti mají hříšné myšlenky, ale když je v dnešním světě nemohou uplatnit, tak proč se tím zabývat.
Nelaskavý výraz má ještě jednou: Když chce od své mluvčí zajistit, aby se co nejdřív dozvěděl, jak dopadlo hlasování na vládě o budoucím eurokomisaři. Vláda totiž zasedá ve chvíli, kdy se zpovídá TÝDNU. Kateřina Blechová nereaguje, jak by si představoval, říká, že neví jak. "Tak snad umíte zařídit, abych se o tom dozvěděl jako první! Jděte za Jardou Tvrdíkem," zavelí coby přísný vůdce a obrací oči v sloup. Poslal ji do dobrých dveří v Lidovém domě: v průběhu rozhovoru - i ještě neskončeného zasedání vlády - přijde Tvrdík svému šéfovi nahlásit, kdo jak hlasoval.
Na výraz laskavého státníka pak Paroubek zcela zapomene, když přijde řeč na jeho nedávný výrok: Dámy a pánové, kdo z vás to má? Tehdy předvedl novinářům na tiskovce své šaty a boty na důkaz, že není chudý a vypadá dobře. "Tak myslím, že to není špatné," zahledí se i při rozhovoru na své sako, trochu ho uhladí a na několik vteřin se usměje jinak, než se usmíval dosud. Sebezálibně. Upřímně.
Foto: ČTK
