Očima Martina Hekrdly
Jen si tak trochu písknout

Možná proto je tak napínavé, kdo bude u nás vládnout do řádných voleb, protože se množí předpovědi o ekonomickém oživení. Po šesti kvartálech trvalého poklesu u nás i v "euroklubu" zřejmě právě prožíváme kvartál sedmý, konečně rostoucí. Prý se i zlepšuje spotřebitelská nálada v Řecku, v tom oficiálním strašáku celé Evropy. Že by si proto ODS myslela, že v čele vlády nemůže nic zkazit ani Miroslava Němcová, politička "s hluboce ukotvenými pravicovými názory" (Martin Kuba)? Že by si proto předseda ČSSD Bohuslav Sobotka vzpomněl, že má mít svůj pokus na sestavení kabinetu? Že by proto chtěl Miloš Zeman ukázat, jak věci pěkně šlapou za JEHO "vlády odborníků"?

Čirá spekulace! A to i tehdy, je-li velmi pravděpodobné, že meziměsíční (i mezikvartální) makroekonomická čísla odteď už budou vykazovat alespoň slabý a bohdá stále rychlejší růst. A že tudíž od Nového roku 2014 - myslí si to i nejskeptičtější ze známých prognostiků, ministr financí Jan Fischer - začneme dostávat čísla dokazující malý, ale jasný meziroční vzestup. Světlo na konci tunelu.

Je ale také možné, že to světlo je protijedoucí vlak. Taková skepse musí být samozřejmě doložena. A nejen proto, že je zvykem ji ostouzet jako sebenaplňujícího se proroctví.
To ví každý, že kapitalistická tržní ekonomika "pulzuje" nahoru i dolů a že v tom je vlastně její síla, nikoli slabost; čistí tak trhy od neukojené poptávky i od "ležáků", nepatřičné nabídky (žel, i "nepatřičné" pracovní síly a šílených investičních projektů, které jsou sice velmi krásné a užitečné, často jsou "srdeční záležitostí" nějakého pracháče, ale zároveň zoufale neziskové). Zhruba od roku 1820 (v Evropě) či 1860 (v USA) pulsuje tato ekonomika v přibližně desetiletých cyklech jako pohon spalovacího motoru či jako píst parní lokomotivy.

Funguje to, úhrnem jede se vpřed a stále výš. Potíž je v tom, že od roku 2008 prožíváme - my i svět - cosi, čemu říkáme z nedostatku větší invence Velká finanční krize a k čemu za posledních 200 let došlo zatím jenom dvakrát: hlubokou strukturální krizi, která rozhýbává na sebe poskládané "škatule" nejen v ekonomice, ale i v celém společenském uspořádání.

Tep modernity

První takovou událostí byla Velká deprese 1873-1896, která znamenala zásadní restrukturalizaci ekonomiky "volné soutěže" do monopolů (centralizované produkce) a trustů (kolektivního investování). A všech vyspělých západních společností do zbyrokratizované "organizované modernity" (říkají sociologové). Ta okamžitě expadnovala v podobě "imperialismu" (jak systém nazývali zdaleka nejen jeho krajní odpůrci), jenž také určil rozsah i charakter první světové války, konce "starého světa".

Druhým přelomem byla Velká hospodářská krize 30. let dvacátého století, s níž si už neporadila ani ještě mohutnější organizovanost organizované modernity. Zkrotilo ji až celé následující půlstoletí, na jehož počátku stála globální horká válka (1939-1945), která téměř okamžitě přešla v dlouhou válku studenou (1947-1989/1991). Na počátku byl tedy - řekli by ekonomové poválečným ruinám hlavně evropských měst -obrovský "odpis fixního kapitálu", který založil poválečný boom. Ten byl pak udržován "zbrojní ekonomikou", armádními tendry v rajském světě dvou bloků, které se držely pod krkem.

Pokles míry zisku z "tendrové", byrokratizované, proregulované, do detailu reglementované, syndikalizované (vyjednávací síla odborů a s tím spjatý podíl práce na zhodnocovaném kapitálu) a zbožím přesycené ekonomiky sociálních "států blahobytu" byl patrný už v polovině 60. let. Ropné šoky následujícího desetiletí (od roku 1973) a manipulace s úrokovými měrami americkou centrální bankou (1979) zahájily pak novou éru obnovy ziskovosti: "neoliberální" éru debyrokratizace (privatizace), deregulace, dereglementace, desyndikalizace (protiodborovým zákonodárstvím i decentralizací výroby s pomocí robotických a digitálních inovací). Hlavně však byla odstartována éra financializace světové ekonomiky, přesunu investic z reálné ekonomiky na finanční trhy (a zdrojů zdola nahoru). To je základ krize, v níž žijeme.

Po nás potopa!

Velká finanční krize 2008 dosahuje už doby trvání druhé světové války; právě běží její šestý kalendářní rok. Obě předchozí historická zemětřesení se rovněž vyznačovala náhlými propady, tupou stagnací, ale i různými "výhonky oživení" (tenkrát jako dnes šampaňským zapíjenými). Ale průjezd celým tunelem vyžadoval zásadní, zcela nové (a někdy i zcela nečekané) kroky či události. Dnes je v běhu jistý proces restrukturalizace a racionalizace ve Spojených státech. Všude se k potlačení ekonomické katastrofy používá státních intervencí, které jsou v době míru bezprecedentní. Tisknou se peníze, aby bankovní sektor nezkolaboval . Ale nic z toho není zásadní, nové či snad nečekané. Zdá se, že třetí velký přelom má třetí velký nápad či událost teprve před sebou.

Nikdo nepopírá, že oživení může nastat, ba že již probíhá a nějakou dobu i vydrží. Nelze však ani popřít trvající překážky oživení trvalého. Jsou čtyři: 1. Pokračuje mezinárodní nadprodukce zboží a kapitálu (příliš mnoho firem vyrábí více, než kolik může trh absorbovat). To samozřejmě blokuje kapitálové investice. 2. Fiktivní kapitál (finanční bubliny) byl ve velkém měřítku "odepsán", zůstaly však po něm dluhy. 3. Stálé, byť pomalé a částečné oddlužení vlád nadále tlumí poptávku spotřebitelů (a zhoršuje nadprodukci). 4. Finanční systém je stále slabý, banky (i matky "zdravých" českých dcer) drží nedobytné pohledávky a jsou nuceny k silným kapitálovým rezervám. To nevyhnutelně zvyšuje úvěrovou ostražitost a - brzdí ekonomiku.

Nemastné neslané je tohle světlo. A občas se zdá být trochu podivné, že se v tom tunelu ještě někdo pere o politickou moc a zodpovědnost. Ledaže si ti borci říkají "Po nás potopa!" Anebo spíš - soudě dle jejich adolescentní mentality - to, co si kdysi dal do názvu jeden populární český film pro starší mládež: "Jen si tak trochu písknout."