Očima Martina Hekrdly
Jiná země

Kromě Jana Mládka, jenž letmo zmínil objektivní příživnictví živnostníků (a bude za to jako "příživa" zřejmě vyloučen z vysoké politiky), střílí se z pravicových linií do celého projektu ČSSD na transformaci daňového systému v Česku. Už jsme se dozvěděli, že "tažení proti bohatým" (sic!), kteří si - na rozdíl od chudých - kupodivu nikdy nežijí nad poměry, by měla podle plánů Lidového domu "doplnit majetková přiznání".

To je opravdu hrozné! Bohatí nechtějí z důvodů elementární občanské hrdosti doložit, proč jsou bohatí. Zatímco chudí - v režimní novořeči "sociálně slabší" či "potřební" - musejí už nyní přesně dokládat, že doma opravdu nemají, čím by z pelechu vyvábili psa.

Bohatství nechť je pokud možno anonymní (nejen v těch zcela netransparentních akciích "na majitele", které od počátku lhaly již svým názvem), zatímco chudoba a sociální dávky k jejímu zmírnění nechť jsou vždy adresné. Ať má "socka" z ostudy kabát a základní lidskou důstojnost vepsí, když natahuje dlaň, jsouc probodávána pohrdavými pohledy "přičinlivějších", a tudíž šťastnějších spoluobčanů.

Jedna země, dva "národy". Dvě jiné země na jednom teritoriu s dvěma vzájemně nepřeložitelnými jazyky, dvěma neslučitelnými pohledy na svět.

Neviditelný "otec kapitalismu"

Podle ostrostřelců, zoufalých z propadání preferencí ODS do mimoparlamentních vod, prý také sociální demokraté zvýší celkovou daňovou kvótu na 38 procent, ačkoli pokrytecky kritizují neméně pokryteckou vládu Petra Nečase za zvyšování daní. Ani náznak pochopení těchto kritiků, že přímé daně jsou spravedlivější než nepřímé a že progresivní daně korespondují s dosaženou úrovní civilizace, zatímco rovná daň, ba daně degresivní se nejvíce podobají ranému kapitalismu konce 18. století. Adam Smith, objevitel "neviditelné ruky trhu" (1776), byl pro rovnou daň z jediného důvodu: v jeho časech ničím nezdaněné šlechty šlo o krok k daňové progresi, k obhajitelnějšímu společenskému uspořádání. "Otec kapitalismu" by nikdy nepochopil, jak přemýšlejí nynější bastardi systému, který pokládal za spravedlivý, protože otevřený změnám.

Smithovy myšlenkové levobočky - nebo spíš "pravobočky" - nějaký civilizační pokrok se vzestupem lidskosti nezajímá. Hlavní je, že ČSSD nás daňově zatíží o tři desetiny procenta více, než činí složená daňová kvóta v Německu. Bůhví, kdy pak budeme slavit "den daňové svobody", v němž přestáváme "vydělávat na stát" (tedy na republiku, věc veřejnou) a začínáme "vydělávat na sebe". Na svá izolovaná JÁ. Na jakési Robinsony vyvržené na fiktivní pustý ostrov, kde "společnost neexistuje" (Thatcherová). A kde se přece "každý musí postarat sám o sebe", od prostitutek po uhlobarony. Mrzákům něco hodíme. V rámci svobodné volby je z almužen teprve ten správný pocit. Nahoře i dole.

Německo si ovšem zaslouží připomínku, ale nikoli kvůli daním. Zaslouží nejen zamyšlení zprava, ale i zleva. Skoro přesně před deseti lety - 18. března 2003 - totiž pronesl německý kancléř a šéf tamní sociální demokracie Gerhard Schröder před Bundestagem projev, v němž nastínil svůj program nazvaný Agenda 2010. Mimochodem: pod stejným názvem bude se po patových českých volbách 2006 snažit Jiří Paroubek - vášnivě orientovaný na německou SPD - o programový základ případné velké koalice...

Demografie v demokracii

Schröder v čele vlády SPD se Zelenými zavedl neoliberální reformy. Snížil daně firmám a bohatým domácnostem, prodloužil věk odchodu do důchodu, zavedl kvartální poplatky za konzultaci u lékaře (10 eur) a zpružnil trh práce (reformy Hartz I - IV). Všimněme si dobře, že není potřeba "dluhových krizí" ani pravicových vlád, aby dělali, co dělají - nebo se snaží dělat pod různými záminkami - vždycky a za všech okolností.

Pravice od začátku tvrdila a dosud tvrdí, že sociální demokrat Schröder svými reformami ozdravil ekonomiku, a tak Německo nejenže odolalo krizi 2008-2009, ale mohlo se stát - a dosud je - hospodářským tahounem Evropy. Proč na oltáři takového úspěchu neobětovat těch skoro 20 procent (zhruba 16 milionů) Němců, kteří se propadli do chudoby, cudně dnes zvané - je to vskutku exkluzivní - "sociální exkluze"?

Jak logické! "Úspory dnes, investice zítra, růst a blahobyt pozítří," říkával v 70. letech (za jiné krize, ropné) jiný spolkový kancléř (jiný sociální demokrat) Helmut Schmidt.

Letos vyšla ve Francii - v další jiné, nadobro nesrozumitelné zemi - knížka ekonoma Guillauma Duvala Made in Germany - německý model bez mýtů. Na 230 stránkách knihy autor krok krokem dokládá, že za současným ekonomickým úspěchem Německa stojí jeho "velmi solidní průmyslové základy". Že k tomuto úspěchu došlo nikoli díky, nýbrž navzdory Schröderovým a na ně navazujícím reformám. A že prohlubující se dopady důsledků těchto reforem, které svou proexportní razancí vrhly ostatní Evropu do nerovnováhy, nutně "ohrozí v několika příštích letech" i samotný "německý model".

Nesnažme se překládat mýty do pravd a naopak. Jednak jsou strukturálně neslučitelné jako hmota s antihmotou, jednak jsou jejich nestabilní sloučeniny - řízeně, spontánně a neúnavně - udržovány nikoli argumentací, nýbrž mocnými společenskými zájmy. Až dojde na lámání chleba, neuznají ani, že jedna a jedna jsou dvě.

Správně spočítat to budou muset jiní. Lidé z jiné - a přece vždy jediné - země. Lidé z planety Země. Vtip je v tom, že jejich zájem je nejpočetnější. A že demografie se přes tu demokracii - pokud nám ji Pán Bůh rozšíří a uchovati ráčí - nakonec prodere.