Jednadvacetiletý Milan Kundera pravděpodobně udal v březnu 1950 stejně starého mladíka, o kterém zřejmě věděl, že odešel do exilu, odkud byl do Prahy poslán "páchat diverzní činnost". Muž byl ještě ten den zatčen, v procesu pak odsouzen na dvaadvacet let žaláře, prokurátor navrhoval šibenici. Odseděl si čtrnáct. Nikdy se nedozvěděl jméno člověka, jemuž za to vděčí. Bez nadsázky se dá říci, že to jméno zná každý trochu vzdělanější člověk na této planetě.
V této věci je literární aspekt asi tím posledním. Pokud je pravdou to, co podrobně a sugestivně líčí časopis Respekt, pak těžko pro Kunderův čin hledat jakákoli slova omluvy či vysvětlení. Ten člověk poslal jiného člověka na možnou smrt. Neznal ho, nic o něm nevěděl, nic mu ten mladík neudělal. On ale šel na SNB a tam ho práskl. O pohnutkách nic nevíme, můžeme spekulovat, že v rozhodnutí udat agenta chodce mohla být snad snaha po vylepšení kádrového profilu po nedávné aféře na Filozofické fakultě, což na hanebnosti činu nic nemění, naopak. Hypoteticky můžeme také připustit, že Kundera byl v té době ještě věřícím komunistou - o čemž lze při jeho inteligenci pochybovat -, pak je stále ještě zásadní rozdíl mezi dejme tomu ideovým přesvědčením o tom, že imperialisté k nám nemají co posílat agenty - a udáním na policii. Tam se bez pochyby překračuje hranice, za níž se člověk celoživotně pošpiní.
Budou teď psány různé analýzy a komentáře a bude se hledat v onom dávném a neuvěřitelném - a přitom tak banálně prostém - mravním zkratu klíč ke Kunderovu dílu i ke způsobu života, tedy k jeho odporu k médiím, k jeho společenskému asketismu, k jeho více než rezervovanému vztahu k vlasti, i jeho tolikrát brilantně formulované teorii románu jako autonomního světa, za kterým má autor zmizet, rozplynout se v pouhé nedůležité nic. Vše se teď vidí v jiném světle. A je to kalné světlo.
Přesto dvě věci je nutné říct hlasitě.
Za prvé: Milan Kundera je skutečně velký světový spisovatel a svým románovým i esejistickým dílem patří k nejdůležitějším autorům dvacátého století. Jeho knihy se budou číst i bez ohledu na to, že do nich pronikalo leccos z autorova špatného svědomí a přitom o tom nemusí čtenář vědět vůbec nic. Jeho romány jsou skutečně nevinné - v tom měl a má Milan Kundera pravdu.
A druhá věc: nepochybuji, že Milan Kundera na to, co před oněmi osmapadesáti lety provedl, nikdy nezapomněl, že to musel nést celý život jako strašnou zátěž na svědomí. Tohle peklo mu není co závidět a nemělo by mu být v něm přitápěno. Zvláště těmi, kteří nikdy podobnému pokušení vystaveni nebyli a doufejme, že ani nebudou. A to jsme skoro my všichni.
ČTĚTE TAKÉ: Obrana Kundery: Nikoho jsem neudal, je to atentát
Osobně si dovolím dodat, že Milan Kundera nepatřil mezi mé lidsky milované autory a snad i proto nemusím jeho knihy vyřazovat z knihovny a nepřestanu si jich vážit. Mé srdce patří Hrabalovi, Škvoreckému, Vaculíkovi, Havlovi. A jsem rád, že jsem se v těchto věcech v nich nemýlil.
P.S.
Kundera redaktorům původně neodpověděl, před chvílí vydal tiskové prohlášení, že jde o účelovou lež, a vše popřel. Že se vynořil nějaký dokument s jeho jménem, označil za záhadu a komplot před knižním veletrhem ve Frankfurtu. Ach, tak pošetilé výmluvy bychom od velkého Mistra nečekali!
P.S.S.
Ale přece jen: co když říká Milan Kundera pravdu a skutečně Miroslava Dvořáčka neudal. Co by mohlo tedy při existenci dokumentu, na němž je Kunderovo jméno s datem narození uvedeno, mluvit v jeho prospěch.
Za prvé, že je dokument falešný. Otázka je, zda by byl falešný už v roce 1950, nebo by byl "vyroben" později. Odhlédneme-li od důležité okolnosti, proč by ho někdo vyráběl a k jakému účelu - kompromitovat Kunderu jistě režim později měl důvod, ale proč by si vybíral zrovna tak krkolomnou cestu? A proč to tedy na něj nevytáhl? Nebo že by ho chtěl někdo ničit kvůli knižnímu veletrhu?
V každém případě by o pravosti či falešnosti měly rozhodnout expertní zkoušky, chemické, písmoznalecké, co já vím jaké...
Za druhé je tu hypotetická možnost, že někdo udal Dvořáčka pod Kunderovým jménem, bez jeho vědomí. Jedinou možnou osobou, která by přicházela do úvahy, je Kunderův známý Miroslav Dlask, jenž k udání Dvořáčka měl jakýsi důvod. Agent si kufr schoval u jeho milé a Dlask žárlil. Přišlo mu přitom trapné vystupovat pod svým jménem, posloužil mu nic netušící a v té době samozřejmě zcela neznámý Milan Kundera. Je to velmi přitažené za vlasy, ale nic jiného mě nenapadá. Moc bych si přál, aby se jméno Milana Kundery nikdy v takových souvislostech neobjevilo.
Foto: ČTK
