Editorial
Kdo vystřídá na Hradě Klause? Hledá se alespoň jeden statečný
13.02.2011 12:11
Vážení a milí čtenáři,
v posledních dnech se kromě již poněkud zdlouhavého dohadování lékařů s vládou vynořilo další hojně diskutované téma. Kdo usedne do prezidentského křesla po Václavu Klausovi? Pomalu se začínají objevovat jména těch, kteří by buď chtěli, nebo by se možná nechali přemluvit k tomu, aby na funkci hlavy státu kandidovali. Připomeňme si ta jména: Miloš Zeman, Přemysl Sobotka, Miroslava Němcová, Jana Bobošíková, Jan Švejnar, Jan Fischer.
Jsou mezi nimi osobnosti více či méně výrazné, které mnoho nespojuje - ale úvahy o jejich kandidatuře mají dvě věci společné. Tou první je přímá volba hlavy státu. Zvláštní je, že o tom, aby prezidenta volili občané přímo, se s nepravidelnou periodicitou mluví snad od roku 1990. Všichni vždy slibují, že zákon prosadí, nikdy se ale politická reprezentace, ať už levá, či pravá, nedokázala na změně ústavy domluvit. Druhým společným jmenovatelem je trochu alibistické schovávání se za výroky typu: bude-li poptávka, bude-li mě podporovat dostatečný počet lidí...
Ale to je přesně to, co se k potenciální hlavě státu nehodí. Jen si vzpomeňte. Václav Havel měl hned před první volbou protikandidáta, Alexandra Dubčeka. I když se to v té době neříkalo nahlas, tak Havel - možná ovlivněn okolím - se prezidentem stát chtěl. A v dalších dvou volbách už šel jasně za svým.
A Václav Klaus? Vzdal se funkce předsedy ODS s jasným plánem: být prezidentem. Opět šel za svým. U obou byl jejich postup správný a hodný hlavy státu. Je logické, že oba měli své zastánce i odpůrce. Ale všichni věděli, že nekandidují proto, že je k tomu někdo přemlouvá nebo že tím přinášejí oběť. Ne, prostě se chtěli stát prvním mužem státu.
Jak je to dnes? Snad jen s výjimkou Jany Bobošíkové - i když ta by kandidovala kdykoli na cokoli za kohokoli - se všichni ostatní na Hrad "hrnou" jako přeopatrný psík a schovávají se za hlas lidu či strany. To vskutku není nejlepší předpoklad pro to, aby se stali někým, kdo má svými pevnými názory a morální autoritou jít příkladem. Nic proti výše jmenovaným případným kandidátům, ale stálo by za to, aby se konečně postavili a řekli: Ano, já chci být prezidentem České republiky a pokusím se o to, ať už při volbě přímé, či parlamentní. Anebo počkejme, třeba se ještě nějaký kandidát objeví. A všichni budeme překvapeni.
Hezký týden!
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.