Včera se v Praze stavil německý prezident Christian Wulff. Jsme poslední soused, kterého navštívil (krom Dánska, kde byl ovšem na jaře jeho předchůdce). Někdo musí být poslední. Podstatné je téma návštěvy - vztahy Čechů a Němců tak děsivě poznamenané válkou.
Na tiskovce na Hradě Wulff řekl: „My, Němci, nestavíme zločiny Němců na Češích a Čechů na Němcích na stejnou úroveň, neporovnáváme je. Jsme dalecí toho srovnávat je, protože by to bylo dobrodružné a historicky další zločin." - Takovým slovům ochotně nasloucháme, jsme jasné oběti nacistického běsnění, Němci jasní viníci.
Vyjádření Wulffa tu konvenuje slovům českého prezidenta Václava Klause, jež vyřkl 17. listopadu: „Domnívám se, že se součet všech poválečných neobhajitelných a ničemu dobrému neprospívajících činů, ke kterým došlo na našem území, svým rozsahem nemůže ani zdaleka vyrovnat tomu, co se v předcházejících letech každou hodinu dělo v koncentračních táborech, ve věznicích, na válečných bojištích a v nacisty okupovaných oblastech."
Pomiňme fakt, že Klaus ty zločiny porovnával, a tedy se dopustil toho, co jeho německý kolega nazval „historicky dalším zločinem". Podstatné je, co Wulff řekl dál. „Při vědomí hrůz, jichž se Němci dopustili v Čechách na Češích, při tom, že přejímáme odpovědnost a stavíme se čelem k dějinám, chci vyjádřit přání, aby bylo zpracováno i to ostatní, co se odehrálo v průběhu té strašné války. To je něco, co my, Němci, dnes, šedesát pět let po skončení druhé světové války, snad můžeme říct." Mluvil o zvěrstvech, jež se odehrávala u nás při poválečném odsunu.
Tohle už Čech slyší nerad. (Stejně nerad jako třeba svědectví o táboru pro Romy v Letech u Písku, kde za německé okupace sloužili čeští bachaři a nechali je vymírat na infekční nemoci...) Najednou se tuzemci připomíná, že nebyl jen obětí, nezaslouží jen politování, ale někteří jeho spoluobčané se po osvobození z trpitelů bleskem a ochotně proměnili ve zrůdy, které mučí a vraždí a mstí se na bezbranných a mnohdy nevinných. Jistě, těch, které povraždili, bylo řádově méně než obětí Němců, i tak jich však bylo dost. Teprve šedesát pět let po válce se toto české tabu začíná zlehka, velmi neochotně otvírat.
Opravdu nejde porovnávat zločiny? Celá justice je postavena na porovnávání. Porovnává se nebezpečnost, následky. Jestli někomu zavraždili tátu nacisti, je to pro něj stejná ztráta, jako když jinému otce zavraždili rozběsnění osvobození Češi. V tom smyslu jsou ty zločiny bohužel úplně stejné a hnusné.
Pro Němce bylo nesmírně důležité připustit si svoji obří vinu. To přiznání, jak můžeme vidět, naše sousedy zásadně změnilo. Pro nás je to stejně důležité. Jenže „oběti" si vinu obvykle nepřipustí...
