Konečně je to venku. Ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Ladislav Jakl popsal v Radiožurnálu moderátorovi Martinu Veselovskému, jak vlastně prezident milosti uděluje.
Jakl: "Prostě prezident má na stole 500 žádostí o milost, teď vezme jednu - umlátil někoho kladivem, řekne, no, já nevím, moc tam nějaké okolnosti nejsou, druhý podvodník ožebračil 18 stařenek, třetí zabil v hádce manželku." Moderátor se na to zeptá, je-li to líčení s nadsázkou, a Jakl odpoví: "Není to vůbec s nadsázkou." Moderátor se poněkud nevěřícně táže, jestli "takto vypadá udělování milostí prezidentem České republiky"? A Jakl praví: "A jak si myslíte, že by to mohlo vypadat jinak?"
Jakl pohovořil také o samé podstatě milostí: "Pan prezident by si klidně mohl házet kostkou nebo dotyčné losovat, někomu se to zdá za vlasy přitažené, ano, milosti je možno zrušit jako nějaký relikt, ale na druhou stranu, jestliže ty milosti existují tak, jak jsou nastaveny, tak vědomě obsahují prostě ten subjektivní a nahodilý faktor, to za prvé, a za druhé všechny milosti dostávají zločinci, usvědčení lumpové, kteří něco provedli, a tudíž vlastně každá milost je svým způsobem nespravedlivá..."
Proč jsou milosti znovu tolik propírané? Václav Klaus opakovaně udělil pro veřejnost sporné pardony. Naposledy korupčnici Anně Benešové, bývalé kvestorce Metropolitní univerzity v Praze. Byla přitom odsouzena podmínečně. A mimo jiné také Tomáši Malinovi, který odsouzen za stomilionový podvod s pohonnými hmotami a patřil k blízkým spolupracovníkům podnikatelů Františka Mrázka a Tomáše Pitra.
Jakl nám tedy nabízí pohled do kuchyně, kde se milosti pečou. Popisuje je jako nahodilý, pocitový systém. Popisuje, že ročně dostane hlava státu na stůl několik tisíc žádostí a udělí jich 40, tedy zlomek. Z udělených milostí se prý nedá udělat žádný závěr: "...vyvozovat z toho, že můžu klidně dělat ledacos, protože jeden ze dvou tisíc žadatelů nebo čtyřicet ze dvou tisíc žadatelů dostane milost a z toho plyne, že já můžu dělat cokoliv, to je blbost, že jo."
Ta obrana není náhodná. U jedné milosti už existuje podezření, že byla uplacena. (Klaus dříve prominul dvouletý nepodmínečný trest bývalé policistce Radce Kadlecové - také za uplácení. Kadlecová se však milostí svému lékaři chlubila předem.) Jakl tedy argumentuje nahodilostí, aby vyloučil, že milost může být udělena cíleně a třeba za peníze nebo na žádost starých přátel atd.
Jenže ono je to naopak: pokud jsou milosti vybírány náhodně, podle momentálního pocitu, pak je vysloveně podivné, že ta náhoda padne na kvestorku Benešovou, na jejíž škole studovali za podivných okolností prominenti. K tomu si připočítejme dvě věci: 1. korupce je u nás mimořádně citlivé a vážné téma. 2. stejně třeskutý charakter mají některé podivné české vysoké školy, výrobkyně titulů.
Jakl ale v mnohém argumentoval trefně. Připomněl, že Václav Havel udílel plošné amnestie, dal čtyřikrát víc milostí než Václav Klaus, nijak je nezdůvodňoval a nebyla zveřejňována jména omilostněných, jen iniciály. Také jsme nevěděli, jaké trestné činy byly odpuštěny. - V tomto smyslu je Klaus jistě mnohem transparentnější.
Chápeme už také hradní pojetí milostí, jak nám je předkládá Jakl. Nejde třeba o nápravu sporného soudního rozhodnutí. Prezident nemá detektivy, kteří by mu něco zjišťovali, nenapravuje chyby justice. Prostě dává milosti a hotovo. (Pak je jasné, proč nebyl před lety omilostněn kupříkladu Ukrajinec Petro Terpay, který seděl za loupežné přepadení, ač v jeho prospěch svědčilo deset dělníků z pískového lomu - tvrdili, že v době činu opravoval bagr v pískovně...)
Existuje i jiné pojetí milostí: mírnit dopady slepé spravedlnosti. Viz právě případ Petra Terpaye. Nebo mnohé jiné případy, kdy je zjevně lepší - třeba kvůli dětem odsouzených - spravedlnost mírnit.
Proti Jaklovu vysvětlení ovšem často míří ona zdůvodnění, jež Hrad poskytuje. Podle nich to v některých případech vypadá, že i Klaus (podobně jako se to snažil dělat Havel) chce tvrdé justiční verdikty změkčovat. Bere ohled na matky s dětmi atd.
Jaklovo vystoupení v rádiu ani náhodou nevysvětlilo, proč že byla omilostněna korumpující kvestorka Benešová. Jakl nevysvětlil ani jiné, podobně záhadné případy.
Otevřeně řekl: "Milost vlastně není možné udělit nikdy špatně a nikdy omylem, to je taky zvláštní věta, při které určitě leckterý posluchač nadskočí, protože vlastně žádnou milost není možné udělit správně." Má klausovskou pravdu.
