Někdo to udělat musel. Vlastně ne, nemusel to udělat nikdo - a nic by se nestalo, svět by asi nebyl horší. Udělal to však Martin C. Putna: vyložil, vysvětlil, dopověděl a svými vtípky opentlil všech 645 sonetů Slávy dcery Jana Kollára. A našel i vydavatelský dům, který si u jistých svazků může dovolit luxus prodělku, Nakladatelství Academia. Kniha o 385 stranách se jmenuje takto: Jan Kollár: Slávy dcera. Báseň lyricko-epická v pěti zpěvích. Martin C. Putna: Překlad a výklad Slávy dcery z panslavistického mýtu do kulturní historie. Pro soukromého nakladatele jistá ekonomická sebevražda.
Kollárovo klasické eroticko-vlastenecké veršované dílo je prý mrtvo, ba dokonce je, ví M. C. Putna, "snad nejmrtvější ze všech děl, která byla v češtině napsána". Tvrzení tak absurdní ani nemá smysl vyvracet jmenováním stovek spisovatelů, z jejichž tvorby nezůstalo opravdu vůbec nic, žádná myšlenka, žádný verš, zástupu sebevědomých mužů a žen, po nichž zbylo leda slovníkové heslo, a často ani to ne. Nu, alespoň víme hned od předmluvy, že její autor si pro svůj výklad zvolil rovinu publicistickou, že to tedy může být i zábavné. Místy je. "Najde se (...) někdo," klade Kollárův vykladač řečnickou otázku, kdo Slávy dceru "doopravdy čte?" Co na to říct? Jak jinak číst Kollára (Putnu a kohokoli dalšího) než doopravdy? Naoko?
Slovák Jan Kollár patří ke klasikům českého písemnictví a s jeho jménem i dílem se nutně musel potkat každý, kdo v této zemi v posledních sto padesáti letech maturoval. Oním "doopravdy" míní MCP pravděpodobně celého Kollára, nikoli jen první edici Slávy dcery z roku 1824, kdy skladba obsahovala 150 znělek, nýbrž vydání v autorově poslední redakci (v roce Kollárova úmrtí - 1852), kolekci už dávno ne kompaktní, nabízející konečných 645 čísel.
Je nutné číst úplnou Slávy dceru? Nestačí první vydání? Snad ani po univerzitních studentech bohemistiky to nikdo nežádá, jako po nich ani ti nejpřísnější učitelé nechtějí četbu celého Jiráska, Vrchlického nebo Machara (sami to v úplnosti nezvládli, tak co). M. C. Putna nicméně poctivě prošel nejrozsáhlejší verzi Slávy dcery a ve svém komentáři se nevyhnul jedinému sonetu. Stal se tak kollárovštějším než Kollár! Ten od roku 1832 vydával jako kuriózní doplněk ke svému životnímu dílu i Výklad čili Přímětky a vysvětlivky ku Slávy dceře, v němž ovšem řadu znělek přeskočil - prostě proto, že je považoval za srozumitelné (tehdejšímu publiku, na budoucnost nemyslel). M. C. Putna z Výkladu čili Přímětků obezřetně čerpá, jde však dále, tu do šířky, tam do hloubky, jinde si naopak pomáhá důvtipnou zkratkou, když je Kollár mnohomluvný, v dějinách se vrací s Kollárem i hodně zpátky, bez Kollára skáče vesele klidně až do přítomnosti (Kollár například věnuje verš "zřídlům Karlovým", a tak Putna přihazuje anekdotku o Václavu Klausovi řečnícím v Karlových Varech, a ač si to pointa nežádá, řečníkovo vystoupení lokalizuje: "v divadle").
V hromadě použité literatury kupodivu schází F. X. Šalda; kdyby MCP zalistoval v jeho spisech, dočetl by se leccos podnětného, třeba i to, že Kollárův verš "váš je Hus i Nepomuk i Cyril" se dávno před připomenutým profesorem Stichem líbil právě F. X. Šaldovi (bude to možná tak, že Šaldova glosa v tomto případě bohemistu Sticha navigovala). Vědět, že Šalda se už koncem 19. století dovedl ušklíbnout "tomu archeologickému, topografickému, historickému balastu, jímž je Kollár často přeplněn", mohl MCP toto pregnantní vyjádření citovat a ušetřit si tím intelektuální námahu nutnou k vyslovení téhož svými slovy. Roku 1923 si Šalda položil otázku: "Kdo je například Jan Kollár?" A odpověděl si: "Patetický moralista, věštec a vizionář svého panslavistického programu... není-li náhodou chladný hračkářský erotik ražby skoro šosácké." MCP dochází nad Kollárovou roztomilou bizarerií k podobným závěrům, pohříchu bez Šaldova stylistického šarmu. Také studii Mojmíra Otruby Rebel - prorok - kazatel, doslov k výboru ze Slávy dcery z roku 1971, MCP pomíjí. Neshledal Otrubovy myšlenky hodnými pozornosti? Nechce se tomu věřit.
Celek těší, byť v detailech mrzí. Vykladač občas cituje nepřesně ze Slávy dcery (např. na s. 130), také z Výkladu (s. 155), dopouští se pravopisných svévolností ("antimýticky", s. 9, "schystány", s. 271, "francouzská revoluce", s. 341, i obyčejných překlepů, dejme tomu "jak ze zpoza hranice zdálo", s. 133, či "Hostýnska bitva", s. 149), to všechno měl pohlídat odpovědný redaktor Jan Linka, jenže co po něm žádat, když sám píše "dvoutečka" (s. 380). Ambruš a Andruš (s. 134) nejsou dva lidé, nýbrž jeden: Jozef Ambruš. A spojení "Libušina dvora" s Pražským hradem (s. 138) bude pravděpodobně putnovský humor, nám nedostupný.
Až vyjde reedice, už bez chybiček, měl by si ji ke svému užitku přečíst pan prezident. Loni, když se dětinsky pokoušel zabránit jeho jmenování profesorem, veřejně řekl, že si M. C. Putny "absolutně neváží", tak se třeba chytí za nos.
