Kdyby celých deset dní za sebou například v Minsku zrovna teď řádil Lukašenko, v Moskvě Putin a v Havaně Castro (což vůbec není vyloučeno), měli bychom už nyní za sebou alespoň jeden lidskoprávní, výrazně demokratický a navýsost rozhodný brífink ministra zahraničí Karla Schwarzenberga. Řádí-li v Turecku deset dní v řadě tamní premiér Recep Tayyip Erdogan, a to s neobyčejnou - evropským měřítkům se vymykající - brutalitou své policie proti masovým protestům (pravda, z povahy věci a logiky situace stále násilnějším), oficiální Praha za celou tu dobu ani necekla.
Není všem dnům konec, řeklo by se. Ale ministerstvo zahraničí - prostřednictvím své mluvčí - se už vlastně vyjádřilo. Sice z úřední povinnosti, leč z hlediska vyššího principu mravního ostudně: doporučilo našim turistům, aby se "vyhýbali větším srocením občanů a řídili se doporučeními tureckých orgánů". A tak pozdě bude, vystoupí-li kdykoli od této chvíle třeba premiér Petr Nečas, aby to turecké vládě od plic - občansky a demokraticky - vytmavil, anebo prezident Miloš Zeman, aby rozprostřel paví chvost své islamofobie (vždyť Erdoganova AKP je strana islámská, jakkoli umírněná, a Turci jsou aspoň ze 70 procent muslimy). Pozdě Turka honiti.
Jisté vysvětlení pro oficiální českou zdrženlivost bychom snad našli. Když se před čtyřmi lety - v lednu 2009 - opět jednou mluvilo o vstupu Turecka do Evropské unie, Schwarzenberg prohlásil: "Česká republika je přesvědčena, že Turecko by se jednoho dne mělo stát členem EU". A pro všechny evropské remcaly, jichž bylo a je požehnaně, dodal: "Musím ale zdůraznit, že bohužel v západní Evropě jsou předsudky. Měli bychom společně pracovat na sobě samých, abychom se těchto předsudků zbavili."
V rámci volební kampaně 2013 bylo však už všechno jinak: "Mám dojem, že Turecko nehodlá plnit podmínky, nutné pro přijetí, jako je například narovnání vztahů s Kyprem a změna postoje k národnostním a politickým menšinám," řekl Karel Schwarzenberg. Na Miloše Zemana, pilného čtenáře Huntingtonova Střetu civilizací (potažmo kultur) a výtečného znalce nikoli evropských, nýbrž především českých předsudků, ministr zahraničí ani v tomto bodě neměl: "Jsem rozhodně proti vstupu Turecka do EU, protože je to jiná kultura. A Evropa není integrována jenom ekonomicky, ona je integrována i kulturně svými hodnotami," uvedl Zeman. Jako kniha.
Sultanát bezpečí
Teď však oba mlčí jako zařezaní (alespoň tedy do této chvíle, do pondělního odpoledne, do dne poté, co Erdoganova policie znovu brutálně vyhnala demonstranty z istanbulského náměstí Taksim).
Proč to ticho? Docela chápu, že se našim konzervativním činitelům nechce cupovat konzervativního islámského premiéra. Vždyť on nechává mlátit v ulicích neobyčejně aktivní trockisty, ekology, feministky a studenty, kteří hovoří o komunismu, brání stromy v istanbulském parku Gezi, ucpali most mezi Evropou a Asií, bojují za práva žen a nechtějí platit školné. S podobnými požadavky podobných individuí dovedeme přece zatočit - nebo je alespoň zesměšnit - i doma. "Vandalové, teroristé, kriminálníci!" kdáká Erdogan. To umíme také, když na to přijde. Možná líp.
Ale co si má česká papalášská mysl počít s těmi liberály (podle průzkumů 80 procent demonstrujících Turků), kteří prostě jen odmítají Erdoganův "sultanát" a "plíživou islamizaci veřejného života"? A co s kemalisty, stoupenci Mustafy Kemala, zvaného Otec Turků (Atatürk)? Jeho základní politický program - šest zásad jediné strany, vyhlášených v roce 1923 - se letos "dožívá" 90 let a zní po Evropě leckomu i dnes (a právě dnes) pohříchu rozumně: "Turecko musí být republikánské, nacionalistické, lidové, etatistické, laické a reformátorské," pravil ten světský "sultán". Netoužíme i my po bezpečí "sultanátu" Toho, Pro Nějž Není Titulu Přiměřeného Jeho Důstojnosti?
Strážci směnných hodnot
Tak dobrá: prý "jiná kultura" (Zeman). Někteří Evropané - ti, kteří se nepotřebují vydávat za sociální demokraty - říkají rovnou "křesťanské hodnoty". Max Weber by určitě nyní zopakoval, co již napsal za života Atatürkova: "protestantská etika a duch kapitalismu". Zkrátka: hodnoty podpírající soukromou tržní ekonomiku. Je-li nějaký stát s Evropou integrován "jenom ekonomicky" (znovu Zeman), pak je s Evropou integrován i hodnotově, kulturně (ve smyslu výdělkářského životního stylu a myšlení). Turecko je - s přestávkami - integrováno do Evropy od roku 1959 (první turecká žádost o připojení), později s pomocí celní unie. Evropský kapitál je dávno v Turecku doma a používá zemi jako "bránu" na Střední východ a - po rozpadu SSSR - do střední Asie. Turecko bylo a je od roku 1949 významným jižním křídlem NATO. Tento transatlantický pilíř je pokládán za evropskou hodnotu. Nebo už ne?
To je různé. Kde se vůbec berou evropské protiturecké "předsudky" (Schwarzenberg)? Občas prostě převáží strach evropských korporací z turecké konkurence; Turci jsou pilní a je jich 70 milionů, čímž se demograficky vyrovnají Německu, Francii, Itálii, Španělsku i Velké Británii. Z toho důvodu je užitečné dělat drahoty, nechávat Turecko za dveřmi EU a - strašit voliče zaplavením Evropy tureckými "teroristy".
Ohavné věci lze vytáhnout na ty Turky vždy, například potlačování "politických menšin" (znovu Schwarzenberg). Jenže ti mladí lidé, které teď v ulicích tureckých měst bijí policisté autoritářského režimu s fasádou demokracie, jsou povýtce studenti. A hlavně mladí dělníci, nejpočetnější část populace, kvalifikovaná a - díky potlačování "politických menšin" - stále ještě docela levná práce, kterou je radost vytěžovat.
Krev na ulicích tureckých měst strážce "evropských hodnot" ani vymítače "předsudků" sama o sobě nezajímá. Ať už k tomu řekli, říkají nebo snad ještě řeknou cokoli.
