Není pochyb o tom, že je obrovskou tragédií těch 100 tisíc Syřanů, jejichž násilnou smrt má za posledních 30 měsíců na svědomí perzekuce Asadova režimu anebo - to hlavně - občanská válka. Stejně strašný je fakt, že více než 10 milionům lidí (tedy více než třetině populace) odnesl vír konfliktu střechu nad hlavou nebo je připravil o vlast. Útok sarinem 21. srpna byl vlastně už jen dalším dílkem do celkové mozaiky hrůz, byť dílkem neslýchaným; stačí si uvědomit, že po celou dobu druhé světové války, která vešla do dějin jako válka totální, bojový plyn nebyl při bojových operacích - ani ve volném terénu, natož ve velkém městě - nikdy použit.
Rodí se nová intervenční "koalice ochotných", kterou zkouší vybudovat překvapivá osa Washington - Paříž. Pro zásah v Sýrii. Zásah na způsob videohry, pařanské střílečky, kterou si lze zahrát v kanceláři (a omezit na 60, potažmo 90 dnů, jak požadují američtí kongresmani). Útok je líčen jako odpověď na zločin, jako světlá reakce na temnou akci, na řezničinu diktátorského režimu. Má to být protiklad, ale určitě nebude. Do hororového obrazu přidá jen další krvavý tah smrtícím štětcem.
Na předních stranách novin se nadmíru řeší konkrétní pachatel útoku sarinem. Barack Obama a François Hollande jsou si jisti Bašárem Asadem coby strůjcem chemického masakru: vždyť zepředu vypadá jako masový vrah a zezadu jako když něco obzvlášť ničivého nese (skoro nic konkrétnějšího předložené "důkazy" neobsahují). Vladimir Putin mluví zatím o "nehorázném nesmyslu" a nezviklala ho ani kancléřka Merkelová; ta má sice na krku parlamentní volby, a proto s útokem nechce být spojována, ale zařídila - kdo jiný? - únik informace z německé tajné služby: záznam telefonátu jednoho z činitelů proasadovského libanonského hnutí Hizballáh. Ten pán tam říká, že Asad udělal "chybu", když chemický útok - aby ho rarachové drbali! - nařídil.
Francouzi, jejichž většina (58 procent) se již mezitím přesunula do protiintervenčního tábora, přestali zvažovat, co se to se přesně v Damašku událo, kdo to tam vlastně byl, kdo si začal - a podobné infantility. Je to totiž v zásadě jedno. Mají větší problém tváří v tvář svému socialistickému prezidentovi, jenž zůstal zcela sám nikoli jako křižák, ale v neochotě nechat rozhodnout parlament v otázce války a míru. Spatřili vrchol debaklu Hollandovy "levicové" politiky, který se zatím projevoval v "kompromisech" s vlastním volebním programem i s německým pojetím "řešení" evropské krize.
Čtyři artikuly pařížské
Polemika s Hollandem o Sýrii přesáhla hranice Francie logikou a přehledností. Obsahuje pouhé čtyři argumenty:
1. Zásah proti Sýrii je nelegální. Nelze vést útočné operace proti nějakému státu, který neohrožuje jiné státy a nezaútočil na ně. Ohrožení nebo narušení míru důvodem vojenské reakce být může, ale jen po zvážení dalších - diplomatických a nátlakových - možností a se souhlasem Rady bezpečnosti OSN. Žádná z těchto podmínek nebyla splněna.
2. Zásah je nelegitimní čili není oprávněný ani morálně. Nelze jeho morálku poměřovat oběťmi Asadova režimu, nýbrž těmi Syřany, kteří navíc zahynou v důsledku právě tohoto zásahu. Žádná "morální povinnost" ani "zachraňování životů nevinných lidí" nedovoluje připravit o život jiné nevinné lidi!
3. Zásah je nedemokratický. Francouzští politici ze všech stran napříč politickým spektrem vyjádřili k úderům na Sýrii vážné výhrady. Hollande, který má podobné pravomoci jako Obama, však přesto - na rozdíl od Obamy - odmítl válku konfrontovat s parlamentním hlasováním. Nutno dodat, že i po případném potvrzení úderů proti Damašku jakýmkoli parlamentem (tak jak se to rýsuje v americkém Kongresu) se celá akce jen poněkud demokratizuje, zůstane však akcí nezákonnou a nelegitimní.
4. Zásah proti Sýrii je neprozíravý. Francie, Amerika i případné jiné participující státy se předem zbavují možnosti uplatnit na Středním východě důvěryhodnou politiku, neformální - a tím vždy i účinnější - vliv, tedy i jakékoli své zájmy. Spouštějí tam místo toho novou železnou oponu, která nevede - v rozporu se Samuelem Huntingtonem a například Milošem Zemanem - po "krvavé hranici islámu", ale napříč touto hranicí: na jedné straně tohoto konfliktu dnes stojí přece křesťanské (pravoslavné) Rusko, "komunistická", tržně westernizovaná Čína a islámský Írán, na straně druhé pak stojí - kromě katolické Francie - křesťansky velmi fundamentalistické Spojené státy, judaistický Izrael a extrémně islamistická Saúdská Arábie. Jde o ohnisko zcela jiných, velmi světských geopolitických zájmů. V nich a pouze v nich italská ministryně zahraničí Emma Boninová spatřila - v přímé souvislosti s chystaným atakem proti Sýrii - nebezpečí "globální exploze".
Co se dá dělat? Ani ti středověcí křižáci, kteří vytáhli "osvobodit Boží hrob od pohanů", o širších rozměrech svého zásahu neuvažovali. Natož dnes levicový prezident, kterého nejspíš ještě ani nenapadlo, že je to zase všechno na levačku.
