Jde v první řadě o sociální demokracii a o její nynější křížovou (kruciální, rozhodující, osudovou) cestu zaminovaným politickým terénem. Za týden (6. srpna) se bude muset rozhodnout, jak naloží s Rusnokovou vládou o dva dny později při hlasování o důvěře ve sněmovně. Rozhádá-li se ve svém vedení, ropolceném na "sobotkovce" a "haškovce", a budou-li pak hlasy jejích poslanců "každý pes, jiná ves", ztratí ČSSD naráz obě části svého voličstva: zemanovce i jejich protivníky. A favorit bude aspirovat na kůl v plotě.
Je úplně jedno, jakou šanci vláda Jiřího Rusnoka reálně má (jakkoli i v tomto punktu nakonec může dojít k takzvanému - v politice tak častému - překvapení, po němž pak všichni říkají, že bylo všechno předem jasné). Jsme svědky jakoby zásadového střetu. Je podáván tak, že na jedné straně je "moderní levice", reprezentovaná předsedou Bohuslavem Sobotkou a několika ministry jeho stínové vlády (Jiří Dienstbier, Vladimír Špidla), levice hledící strategicky za horizont voleb, kladoucí důraz na tvorbu politiky parlamentními subjekty. A na straně druhé stojí projekt technokratů, Rusnokova "vláda odborníků" a její heslo "Všichni k pumpám!" Vláda, která je prodlouženou rukou Miloše Zemana (a podnikatelským dílem "zemanovců" ze SPOZ). A která se prezentuje jeko nouzová hráz proti návratu pravicové vlády i jako páka pro restart ekonomiky, prožívající nejdelší recesi v moderních dějinách.
Dvě "strany Hradu"
Poměr sil je zřejmý: za Zemanem, Rusnokem a Haškem - de facto za koncepcí jakési "strany Hradu" - stojí oranžoví hejtmané (nejen plzeňský Milan Chovanec a jihočeský Jiří Zimola), dlouholetí matadoři z vedení strany (Zdeněk Škromach) či noví přeběhlíci od Sobotky k Haškovi (předseda klubu Jeroným Tejc). A nejspíš i (Chovanec se prý na Plzeňsku v ulicích poptával) většina voličů, symbolizovaná 2,7 miliony hlasů pro Miloše Zemana ve druhém kole prezidentských voleb (jeden a čtvrt milionu v kole prvním). Všechno nasvědčuje tomu, že levicový lid si přeje, aby kdokoli - Zeman, ČSSD se Sobotkou i Haškem, SPOZ s exekutorem Mynářem a třeba i KSČM s Martou Semelovou, zcela zfamfrnělou z Gottwalda - rukou společnou a nerozdílnou ukončili sedm let neštěstí, sedm let pravicového vládnutí v této zemi. Tutto e subito, říkají horkokrevní Italové. "Všechno a hned!" Taková je poptávka rozhodující masy Čechů.
Za Sobotkou, Špidlou i Dienstbierem stojí straničtí politologové (Lukáš Jelínek), levicoví nekonformní (a nepartajničtí) intelektuálové (Jakub Patočka), ba i bojovník proti americkému radaru (a "gauneru" Bakalovi) Lubomír Zaorálek (tomu ale - ruku na srdce - nic jiného nezbývá, protože upadl do Zemanovy hluboké nemilosti dlouho před "zradou" v prezidentské volbě 2003). U "sobotkovců" je hodně lidí, kteří chodili nejen do školy, ale i do škol, a rádi diskutují o složitých problémech, například o tom, kolik andělů se vejde na špičku jehly (a co ještě - anebo už - je či není levicové). Píší o tom vynikající články. Jsou to tvůrčí lidé. Podporou od občanských iniciativ typu ProAlt se už chlubit nemohou, protože tyto iniciativy jsou - jako Jára Cimrman - "ležící, spící". Elektorát tohoto křídla nevyčteme z hlasů pro prezidentského "koně" ČSSD (skoro 830 tisíc), protože Jiří Denstbier byl jediným oficiálním kandidátem strany a řada voličů disciplinovaně "netrhala partu". Ostatně z 2,7 milionů hlasů pro Miloše Zemana, bylo alespoň půl druhého milionu odevzdáno "z povinnosti" (jen proti Schwarzenbergovi).
Takto se věci mají, takto je levicový lid rozdělen a jeho nejvýznamnější partaj rozpolcena. Paradoxní je, že je vlastně rozťata na dvě "strany Hradu": na jednu aktuální Zemanovu a na jednu - bývalou - stranu Hradu Václava Havla; taková aspoň byla již v 90. letech koncepce Jaroslava Šabaty, jež počítala s Havlem jako pilířem progresivní koalice, kterou se pak snažil uskutečnit Vladimír Špidla v koaliční vládě ČSSD, lidovců a Unie svobody (2002), uhnětené v proslulé "televizní krizí" (2000). Přesto - anebo právě proto? - nesvedl tuto vládu řídit déle než dva roky. Levicoví volič ji odmítl...
Kalousek for premiér
Kdybychom žili v rajském světě pro ČSSD a levici vůbec, Petr Nečas by - Nagygate navzdory - podržel premiérské křeslo, opřen o chrabrou stojedničku, i kdyby všichni Ištvani světa, "prokurátoři" jedni, poslali na něj Rudou jízdu maršála Buďonného. Skoro stejně ideální by bylo, kdyby Miloš Zeman tutéž stojedničku odkývl Miroslavě Němcové a nechal řídit vládu ji, majitelku knihkupectví ve Žďáru nad Sázavou. Něco podobného postihlo na Slovensku premiérku Ivetu Radičovou, která se v demisi dočkala řádných voleb, v nichž zabodoval Ficův Smer: ničivá tsunami, která slovenskou pravici spláchla.
Nežijeme v ideálním světě pro levici, to tedy ne. Sobotka zbrkle (Zeman se mohl spolehnout) odmítl první pokus, a tak je teď vystaven rusnokovskému hybridu prošpikovanému lidmi z líhně ČSSD a případnému ztrapňování při vlastním pokusu. Tmavomodrá prodavačka knih se odsunuje národu z očí, možná - nedejbože - navždy. A snad také - třikrát běda - nakonec i se Sobotkovou pomocí, jestli si předseda svůj pokus na Pražském hradě vydupe.Těžké časy nastaly opozičníkům.
Možností, jak postupovat, není mnoho. Zaprvé, postoj ČSSD k Rusnokově vládě musí být jednotný. Zadruhé, tento postoj musí - i se sebezapřením - reflektovat většinovou vůli voličů. Zatřetí, vzdát se svého pokusu o vládu, protože čas má v politice cenu zlata. Začtvrté, v dalším vývoji selektivně kritizovat a chválit pachtění "odborníků", pokud budou či dokonce zůstanou u moci. Zapáté, za všech okolností - s Němcovou i bez ní - každý den po celý rok lidem připomínat všechny pravicové vlády od roku 2006. A mezi léty 1990-1998. Ten nekonečný seriál přehmatů, arogance, slepoty a ohavností.
Je to nutné. Jinak designovaný premiér Miroslav Kalousek za rok řekne, že se právě vrací z Hradu. A že pan prezident jména všech ministrů - přesně tak, jak byli do nové vlády navrženi Schwarzenbergem, Kubou, Babišem a Okamurou - přijal.
Někdy totiž "kruciální demokracie" už neznamená demokracii sociální, ale veškerou.
