Na pohřbu se nekrká, u pietního aktu se nesvléká, na akademických ceremoniích se nekydá hnůj a tak dále. O Janu Palachovi se neříká, že byl vlastně komunista. A už vůbec se to neříká o Václavu Havlovi. Protože s komunisty se přece nemluví.
"O mrtvých jen dobře" je jedna z nejabsurdnějších zásad lidského chování. Náhlé nanebevzetí každého zesnulého je obvykle v příkrém rozporu s tím, co si o něm myslí ti, kteří s ním přicházeli do každodenního styku. U politiků a veřejných osob pak v rozporu s názorem prakticky kohokoli. Ale co lze pochopit v náhlém hnutí truchlící mysli, nedává smysl s jistým časovým odstupem.
Někdy to nedává smysl vůbec. Zářný příklad bylo celonárodní truchlení nad úmrtím skupiny polských politiků při letecké katastrofě. Zdravá duše v české národní povaze, kdysi trefně definovaná Heydrichem jako "smějící se bestie", v nás snad zůstala, a proto doufám, že v situaci, kdy by spadlo letadlo s prezidentem (jakýmkoli), půlkou vlády (jakoukoli) a dalšími funkcionáři, místo truchlení by nastaly orgie černého humoru.
Ano, jsou situace, kdy je třeba někomu vzdát hold. Jsou situace, kdy je třeba laskavě mluvit o člověku, s nímž nesdílíme pohled na věc, a tvářit se, že si jej vážíme, ačkoli jsme jím ve skutečnosti hluboce pohrdali. Jsou situace, kdy se tomu říká pokrytectví, jsou jiné, kdy se tomu říká slušné vychování. A lidský život je dlouhý, příležitosti rozmanité, tak se nám může přihodit, že se zachováme postupně času oběma způsoby. Něco jiného je mluvit na pohřbu v katedrále svatého Víta. Ale když o rok později dáváme rozhovor do marginálního zahraničního týdeníku...
Jistěže Klausovy výroky o Havlovi jsou absurdní. Ale nejsou nehorázné. Absurdní (ale ne nehorázná) byla také pompa kolem Havlova pohřbu. Obojí se dá pochopit. Když se chce. Nehorázné nejsou ani Grebeníčkovy výroky o Palachovi. Kdyby totéž pronesl třeba právě Havel, nic by se nestalo. Často jde nejen o kontext, jak se připomíná, ale také o naše předsudky.
