Brutální nepřímé daně (DPH 15 a 21 procent), obří dar církvím a přihrávka penzijním fondům, které se vládě - už zase stojedničkové - v dlouhé noci ze středy na čtvrtek podařilo proválcovat, jsou v křiklavém rozporu se základní údržbou společnosti. O jejím rozvoji za těchto okolností nemůže být ani řeči. Sedí jako dětská prdelka na nočníku názor Jiřího Dolejše, že Nečasova vláda žije "mimo realitu" v "jakémsi podivném kalouskovském fiskálním matrixu". A není vůbec nutné, abychom hned viděli v místopředsedovi KSČM spasitele ze stejnojmenné science-fiction. Má prostě jenom pravdu, i když je to komunista.
Kalouskova čísla příjmů státního rozpočtu jsou totiž opět nadsazená, protože odhad růstu HDP na příští rok (0,7 procenta), který účtárny ministerstva financí vypotily, je zase nejspíš vedle jak ta jedle. Pravda, Evropská komise je ještě kalouskovatější, věští-li nám plus 0,8 procenta. Bůh suď, kam se všichni chodí školit na tohle absurdní pilování desetinek. A kde si pořád nacvičují kamenné tváře hráčů pokeru, když se pak všechno v reálu liší řádově o celá procenta.
Bude to opět jinak. A časem může být úplně jedno, že ještě větší brutalizace rozpočtu na straně výdajů se rebelům z ODS nyní nepovedla. Neboť pokles odhadovaných příjmů na základě nerůstu ekonomiky a zafixované dogma dodržení stomiliardového schodku musí nakonec stejně vést k dalším škrtům. Právě k těm, které ani Miroslav Kalousek nemyslel vážně. Jen jimi chtěl zastrašit Tluchoře, Šnajdra, Fuksu a další nepřátele spořivého českého lidu. Chtěl u rebelů vyvolat pocit viny, že jsou potenciálními strůjci sociálního sešupu civilizované společnosti. Půjde to i bez nich.
Když už se pořád omílá, že tahounem našeho růstu jsou zahraniční vývozy (je to pravda jen - striktně účetně vzato - třetinková), konstatujme hned s lidovým klasikem, že i v této sféře "naši vlast vovinula černá mračna". V hlavním cíli našich dodávek - tedy samozřejmě v Německu, přesněji: v německém průmyslu - klesl v září objem zakázek o 3,3 procenta (počítalo se s poklesem o pouhých 0,5). Samotným Němcům zahraniční zakázky padají strmě. Tahoun evropské ekonomiky, zvaný "evropská Čína", doplácí na celoevropské ničení veřejné i soukromé poptávky, které sám všem doporučuje, ba které na nich nesmlouvavě vymáhá. V Česku se tato situace okamžitě odrazila v číslech automobilového průmyslu, až dosud drženého nad vodou právě Německem: za čtvrté čtvrtletí poklesla produkce osobních motorových vozidel u nás o neuvěřitelných 10 procent.
Kdyby jenom to! V září se v této zemi propadla průmyslová výroba, zakázky firem a objem importů s takovou razancí, jakou tato země zažila jen v roce 2009, v době prvního dna globální ekonomické krize. Suneme se ke dnu druhému. Česko, Evropa i svět ovšem nemají takový manévrovací prostor, jakým disponovaly před třemi lety. Politická vůle k rozsáhlé transformaci poměrů, která by vyřešila zjevné systémové selhání, skoro neexistuje a rozhodně ve vyspělých zemích nikde nevládne.
Není po ruce ani optimální výklad probíhajících procesů. Prohrábneme-li balast cizích slov, vyjde najevo, že experti pojímají ekonomiku jako počasí, kdy se nevyhnutelně střídá sucho s obdobím dešťů anebo jaro, léto, podzim a zima. Zkusme si vzpomenout, jak se v roce 2011 odborníci dušovali, že vše se v dobré obrátí v roce 2013. Letos nás ujišťují, že zásadní obrat k lepšímu nás čeká v roce 2014. Možná na počest stého výročí začátku první světové války...
Léto se nám opozdilo? Ne, jen nebyl prolomen matrix a na všech frontách vítězí. Reálně se zatím jenom krade.
