Očima Martina Hekrdly
Možná přijde i alternativa
23.09.2013 18:44 Glosa
Když exprezident Václav Klaus v neděli přes Ladislava Jakla vzkázal svůj názor na volby u našeho největšího souseda (totiž že Německo, a tím ani Evropská unie a Česká republika "nemají alternativu") myslel pouze na neúspěch tamní euroskeptické strany, která je mu - a nejen svým požadavkem na vystoupení Spolkové republiky z eurozóny - určitě nejbližší. Klaus je smutný, protože Alternativa pro Německo (AFD - Alternative für Deutschland) ve Spolkovém sněmu nezasedne. Ale SRN se jeví být bez skutečné alternativy ze závažnějších příčin, které spočívají v celkové situaci a v povaze hlavních stran střídajících se historicky u moci. Stran alternujících, ale bez alternativy.
Proč by se potom vlastně střídaly, proč by alternovaly? Také že nealternují. Angela Merkelová (CDU/CSU) nejenže prošla do svého třetího volebního období (první začalo v roce 2005), ale s výsledkem převyšujícím 42 procent přímo triumfovala, zatímco její soupeř Peer Steinbrück (SPD) nedosáhl ani 26 procent. Pravda, německý volební systém - coby koktejl systému většinového a poměrného zastoupení, mix prvků individuálních i stranických - je složitý. Hlasuje se i poštou a "osoby a obsazení" tamní demokracie se nějakou dobu po volbách ještě dopočítávají. Je však naprosto zřejmé, že tak jako Merkelová zvítězil jen její partajní "otec" Helmuth Kohl po pádu Berlínské zdi. "Mutti Merkel" ("máma Merkelová", jak kancléřce říkají Němci), "nejmocnější žena světa" (jak jí podkuřují zahraniční novináři) je v současnosti na vrcholu moci a vlivu. "Deutschland je definitivně Angela-Merkel-Land," napsal Spiegel on-line. Definitivně?
Její železná opona
Tahle politická definitiva je vysvětlována různě. Třeba tím, že stárnoucí kancléřka umí nasadit "mateřský" pečovatelský výraz nad celou stárnoucí německou populací ve víru demoličních reforem sociálního státu (které zažehli sociální demokraté a nikoli její konzervativci). Nehne brvou tváří v tvář světové krizi a stagnaci, z nichž Německo vychází jako exportní vítěz. A nelapá po dechu nad evropskou ekonomickou a sociální frakturou, jíž Německo prohlubuje válcovacími vývozy i odmítáním záchranných člunů pro zavalené státy ("Frau Nein", říkalo se o ní). Ale Němci ji také vidí jako hospodyni zodpovědné domácnosti, která se stejnou dikcí umí vysvětlit každé rodině, celé své vlasti i veškeré Evropě, že "nelze žít nad poměry". Takhle podat to Kalousek neuměl. Merkelová bydlí v lepším, ale běžném bytě, ráda vaří, chodí normálně nakupovat (s diskrétním dohledem) a není známo, že by v nějakém podloubí někoho zfackovala.
Poukazuje se na kancléřčinu bytostnou neideologičnost. Despekt k ideologiím si šéfka křesťanských demokratů, dcera protestantského pastora a členka komunistické ("svobodné demokratické") mládeže (FDJ) možná přinesla z bývalé NDR. Dokáže řídit koaliční vládu se sociálními demokraty a nechat stéci po své účastné tváři nějakou tu sociální slzu. Umí se spojit se zelenými a típnout atomovým lobbistům jejich nejoblíbenější hračku: jaderné elektrárny. Tvrdé konzervativce ve vlastní straně, kteří ji házeli klacky pod nohy a hrubě podcenili, rozdrtila jednoho po druhém. Dospívání na špatné straně železné opony prý způsobilo, že na veřejnosti předvádí led, jenž skrytě žhne, a v soukromí vřelost s chladným kalkulem. Kdysi rozpůlený Berlín může prý i za to, že nerozumí Evropě jako celku a de facto na ni - a to se Němcům líbí - kašle.
Příští jazýček na vahách
Je vyloučeno, aby tohle všechno bylo postačující k vítězství CDU/CSU a samotné kancléřky Merkelové. Ke svému vítězství nutně potřebovala SPD, přesněji: "Nový střed" Gerharda Schrödera, který do roku 2005 vytvořil základy pro tytéž sociální nerovnosti (v přepočtu na německé relace), jaké znají Rumunsko a Bulharsko: mezi pětinou nejbohatších a pětinou nejchudších Rumunů, Bulharů a Němců jsou stejné sociální rozestupy. Jde vlastně o podobný vývoj, jaký prodělala Británie, ale s politicky obráceným dresem. Tam Margaret Thatcherová zahájila útok, zatímco Tony Blair zajistil - a trochu uklidil - ovládnuté bitevní pole. "Máma Merkelová" uklízí - a zajišťuje - bojiště po Schröderovi. A svému vyzývateli z SPD Peeru Steinbrückovi, který obsluhoval neoliberalismem dobytý terén v její vládě na postu ministra financí (2005-2009), mohla se docela klidně smát. Merkelová, diblík jeden, směje se očima.
V téhle německé - řekl by asi Klaus - "volbě nezměny" jsou však trhlinky. Starý dobrý liberální střed svobodných demokratů (FDP), který v neděli zmizel ze Spolkového sněmu (poprvé po 65 letech!), byl ale tradiční vládní partner CDU/CSU. V propadlišti dějin je tato Strana svobodných demokratů, o níž Miloš Zeman v roce 1991 napsal, že by byla jeho volbou, kdyby žil v normální zemi, tedy v Německu. A třetí největší stranou - byť s velkým odstupem za CDU/CSU a SPD - je Die Linke (Levice), která poslední dobou ještě trochu víc zlevicovatěla, a přesto si urvala 8,5 procenta. Za Schröderovy války proti sociálnímu státu založili ji odboráři, odpadlí sociální demokraté (Oskar Lafontaine) a aktivisté ze západních spolkových států. Ale nemohla by vzniknout a etablovat se - jako subjekt pouhým okem viditelný, natož celkem úspěšný- bez postkomunistické Strany demokratického socialismu (PDS) z bývalé NDR...
Je v podstatě jedno, zda Merkelová dosáhne na vládu jednobarevnou, vytvoří velkou koalici s SPD anebo přizve Zelené. Ale není jedno, která konkrétní nová partaj se po propadlých liberálech na politické scéně stane příštím - třeba jen potenciálním - jazýčkem na vahách. Možná s ním totiž přijde i ta alternativa.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.