Po 17. listopadu se rozjely debaty o tom, jak jsou ty naše odbory drzé. Místo toho, aby se věnovaly sociálním otázkám ve firmách, co chvíli prý zaplavují ulice a svrhávají vládu. Kdyby nezačalo být "zajímavější", že komunisté "obsazují" školské resorty v exekutivě některých krajů, snad by se establishment se "zpolitizovaným" strašákem v podobě odborů spokojil a hauzíroval s ním po českých polích dodnes. A jistě by nebylo těžké poštvat proti "odborovým bossům" středoškoláky, kteří by zase v boji za svobodu přes tátovu prkenici mravně zvítězili.
Atmosféra je sice hustá a za každým rohem jakoby číhal bolševik chystající sloučení se sociální demokracií, ale na pracovní frontě je ve skutečnosti naprostý klid. Stávka nebyla letos žádná, větší demonstrace jen dvě. Loni byla stávka jediná (a v jediném sektoru). Probíhá naopak to, co odborářům všichni doporučují: kolektivní vyjednávání ve firmách. A mnohem víc: odboráři se při něm spokojují s drobky, které jim z mlýnice kapitálu odlétají na stůl.
Najdou se radikálové, kteří vidí přímou spojitost mezi těmito dvěma jevy: šéfem ČMKOS Jaroslavem Zavadilem, slibotechnou později odvolávaných generálních stávek, kterak popíjí pivo v družném hovoru s Miroslavem Kalouskem. To na jedné straně. A na straně druhé, povolnost odborových vyjednavačů v podnicích, které ani nenapadne rvát se za vzestup reálných mezd; mnohem důležitější je pro ně udržení pracovních míst. A všechno nasvědčuje tomu, že budou rádi, když příští rok zůstanou na letošních nominálních mzdách. Fakticky to znamená, že se propadnou mzdy reálné. V podnicích, v nichž působí odborový svaz Kovo s výmluvným Josefem Středulou, ale také v obchodním řetězci Tesco. V UniCredit Bank i v Českých aeroliniích s "radikálními" piloty. A dokonce i u jihlavského Bosche (byť zrovna tam zůstane zachován takový "přepych", jakým se jinde jeví třinácté a čtrnácté platy).
Není to tak s těmi odbory, že snad vojsko nemá generály. Je to přesně naopak: generálové odborových svazů jsou bez vojska. Nejde o mizivý a "nereprezentativní" počet členů s odborovou legitimací, jak ráda upozorňuje pravice. I ve Spojených státech se uznává, že 10 procent odborářů je kvalifikovaný "předvoj" všech zaměstnanců a oprávněný vyjednavač pracovních podmínek pro všechny. Jde o nepříznivé ekonomické podmínky, o stav globální i evropské ekonomiky, a tím také o stav - užívá se ten klasický pojem vůbec ještě? - "národního hospodářství". Tohle lidem zavírá ústa a nutí je držet krok - jak se dříve říkalo - s dobou.
Ticho před bouří
Státnické sdělení, že "naše země nevzkvétá." (Václav Havel 1. ledna 1990), platí i dnes, po třiadvaceti letech. Česká ekonomika je v recesi - mírné, leč vleklé - už celý rok (meziroční pokles činí 1,3 procenta). Zmenšuje se "koláč", a tím i reálnost úspěchu úsilí zdola o uchvácení jeho větší části. Nezaměstnanost je u "dolních deseti milionů" další zábranou "narušování sociálního smíru". Když se jen od října do konce listopadu zvětšil podíl práceschopných lidí bez zaměstnání z 8,5 na 8,7, do fronty na "pracáku" se postavilo nových 12 tisíc osob a nezaměstnanost překročila půl milionu, zvýšil se tlak lisu na mzdy a na jejich odborářské "vzpěrače". Příští rok navíc můžeme očekávat další vzestup lidí bez práce někam nad devět procent. Je to nezaměstnanost strukturální, daná, vynucená. Žvásty o tom, že "kdo skutečně chce pracovat, práci najde", neplatily nikdy. Natož dnes.
Vysvětlují nám, že ke změně trendu postačí dvouprocentní růst HDP. To asi bude nějaká legrace. Normální kapitalismus začíná výrazněji nabírat pracovní síly až při růstu 2,5 procenta. Jakás takás spokojenost podnikatelů se zisky, zaměstnanců s platy a makroekonomů s dynamickou rovnováhou nabídky a poptávky nastává zpravidla až při tříprocentním růstu. Ten však, tvrdí jeden analytik z Raiffeisen Bank, je možné čekat tak za 10 let (a i tehdy zhruba se šesti procenty nezaměstnaných)!
Ano, mezi Španěly a Řeky je nezaměstnaný každý čtvrtý člověk (a mezi tamní mládeží každý druhý). Jenže poukazy na to, že jinde je ještě hůř, se trochu podobají statistikám, z nichž plyne, že se vlastně máme jako prasata v žitě. A že vůbec to naše "rovnostářství" chrochtá do nebes. Nedůstojné bláboly. Je to tak trochu blahobyt a rovnost mezi bezdomovci. Ekonom Miroslav Zámečník nedávno upozornil, že hranice chudoby - 60 procent příjmového mediánu (mezi disponibilním příjmem nejnižším a nejvyšším) znamená v každé zemi po čertech jinou realitu. Takový Francouz v roli "zabezpečeného" Čecha měl by pocit, že ho pámbu trestá - pravděpodobně za krvesmilstvo - sociální katastrofou.
Na pracovní frontě je klid, sociální konflikty se propadají do ticha, mají "malou návštěvnost" nebo vytrvalost, a tedy i slabou ozvěnu. Protože padáme. Tak tomu bylo vždycky a všude za jinak stejných podmínek. Bude-li ovšem tenhle pád trvat příliš dlouho anebo dojde-li přece jen - proti všemu očekávání - ke konjunktuře, při zpětném pohledu budeme vědět, oč přesně šlo: o ticho před bouří.
