Nikdo střízlivý nemohl očekávat, že se v Poslanecké sněmovně najde třípětinová ústavní většina, která dolní komoru rozpustí. A to i přesto, nebo právě proto, že krátce po Nečasově demisi se nenašel jediný vládní (natož opoziční) politik, který by netvrdil, že předčasné volby jsou "nejčistší řešení". Čas (velmi krátký čas) oponou trhnul. A skoro všechno je jinak, totiž - u bývalé vládní koalice - zcela naopak.
Pravice se ztotožnila s parlamentní demokracií, založené podle Ústavy "na volné soutěži politických stran". A Miroslav Kalousek ji symbolicky sjednotil za "principy masarykovské (tak!) demokracie". V boji proti "predátorovi", tedy Miloši Zemanovi a "jeho", tedy Rusnokově vládě, té partě - tak to exfinanc řekl - "sesbírané na chodníku".
Všimněme si všichni laskavě toho bojového zápalu, i když (nebo právě proto, že?) úterním verdiktem Nejvyššího soudu o imunitní nestíhatelnosti poslaneckých "trafikantů" odpadla obava z kriminalizace "standardních politických dealů" (Petr Nečas) na půdě sněmovny. Je tu dost jiných důvodů hájit právě tu podobu demokracie, založenou volbami 2010. Podobu demokracie odstartované "řeckou lží" (Václav Bělohradský), odkloněním protestních hlasů k "protidinosauřím" (nakonec vládním a pro neoliberální zákony hlasujícím) VeVerkám a k Zemanově mimoparlamentní SPOZ (jaký to nevděk k dnešnímu "predátorovi"!). A když bylo nejhůř, opřela se nejvyšší exekutiva této demokracie o nikým nevolený subjekt, cynicky nazvaný LIDEM. Ano, lidem naschvál.
Jenže LIDEM je jakousi karikaturou téměř všech stran. S výjimkou vymírajících komunistů i lidovců (kteří se před třemi lety do sněmovny ani nedostali) se rozhodně nejedná o partaje s početnou, natož snad masovou členskou základnou. Naše strany jsou party přátel, ne-li bratrstev kočičí pracky. Jsou to - rozsahem "populace" - jenom vsi či maloměsta (ovšemže plná "velkoměšťáků", většinou Pražanů), kde se všichni po sousedsku znají, ba i hádají, a tedy rádi mají. Ale co vlastně reprezentují, jaké širší společenské zájmy? Jaké osobnosti mohou vygenerovat k vládě, jestliže baráčnické spolky jsou leckdy početnější, všedního života znalejší a osobnostmi více oplývající?
Samozřejmě, poslanecké příjmy všeho druhu, výhodný to základ pro nízkoúročené úvěry, hypotéky a leasingy (a jiné, takřka libovolné "dealy") hrají roli při kolektivní nerozpustitelnosti (málem jsem po staru napsal: nerozbornosti). Kam by se kapři z vypuštěného rybníka plácali? Kdyby byly předčasné volby, po VeVerkách Víta Bárty dnes již pes neštěkne (klidně si tedy mohou hlasovat pro rozpuštění, jisti si "ne" tvrdého pravicového jádra). Po "LIberální DEMokratce" Karolíně Peake ani ta žába nezakváká. Ve frontě přece již čekají noví, věru neotřelí a neméně iluzivní králíci z klobouků Andreje Babiše a Tomia Okamury. Ano, Úsvit! Něco jako: Yes, we can!?
Skutečně zajímavé bude tedy až srpnové hlasování o důvěře vládě Jiřího Rusnoka. Není vůbec jisté, že se pravice těší na absolvování kolečka se ztrapňováním skoropremiéra Bohuslava Sobotky s kudlou Michala Haška v zádech, a rádobypremiérky Miroslavy Němcové s bytostně nejistou stojedničkou roztřesených podpisů. Vždyť roční přežití Rusnokovy vlády by mohlo zregenerovat i tu ODS. Kalousek je beztak věčný, ale na Nečase se zapomene. A Zemanova vláda Jiřího Rusnoka je už nyní voliči vnímána jako levicová, jako dobrý hromosvod bleskobití zprava.
Ale hlavně: v přítmí se nejlépe vylizují rány. A potichu čeká.
