Oběti nešťastného letu, oběti informační války

Oběti letu MH17 sestřeleného nad východní Ukrajinou měly smůlu. Vletěly i se svým letadlem do válečné zóny, a zahynuly. Ten, kdo dal pokyn k sestřelení letadla, neviděl, že v něm sedí lidé, kteří mají rodiny, přátele, práci, koníčky. Viděl v nich nepřátele, a nyní toho možná i lituje.

Oběti letu MH17, mezi něž se dají počítat i jejich rodiče, děti, sourozenci, přátelé, mají smůlu. Vletěly do válečné zóny - nejenom českého - internetu. Česká média spekulují, čím bylo letadlo sestřeleno, kdo dal povel k osudnému výstřelu. Jenom zřídka se se v nich objeví více informací o lidech, kteří cestovali osudným letem. V novinách a na internetu jsme si mohli přečíst několik čísel o tom, jaké byli státní příslušnosti, a pár řádek o tom, že mezi nimi byli lékaři bojující s AIDS. Na rozdíl od jiných katastrof už ale nikdo nepíše o tom, že po nich někdo truchlí, jak se cítí jejich blízcí. Z českého zpravodajství byli až na výjimky pozůstalí téměř naprosto vytěsněni.

Oběti letu MH17 mají smůlu. O mnoho větší pozornost totiž nebudí ani mezi českými blogery a uživateli sociálních sítí. Ti jsou rozděleni na dva nesmiřitelné tábory hledající důkazy pro tu svou pravdu. Pro jeden je Putin světec, pro druhý je on a ostatní Rusové ztělesněním ďábla. A naopak. Pro jednu polovinu je světec Porošenko, ta druhá v něm a v ostatních Ukrajincích vidí jen to nejhorší. A všichni doufají, že vinu za smrt tří set lidí nese ta druhá strana. Se špatně tajeným uspokojením sdílejí často jen chabě ověřené nebo i nepříliš věrohodné informace, které mají očernit ten druhý, nepřátelský tábor. Podstatná část z nich nevidí, že v sestřeleném letadle seděli lidé, kteří měli rodiny, přátele, práci, koníčky. Místo toho v nich vidí důkazy prohnilosti druhé strany a pouhá statistická čísla.

Oběti letu MH17 mají smůlu. My, uživatelé českého Facebooku, Twitteru, autoři i čtenáři novin a zpravodajských serverů nemáme čas litovat jejich smrti, truchlit po nich. Válčíme. Zatím jenom slovy, zatím jenom na internetu.