Paměť je potvora, kterou by zvláště politikové nejraději zakázali. Například Václav Klaus tvrdil ještě počátkem února 2009, že ekonomická krize skončí sama od sebe a zásahy státu v tom prý hrají "miniaturní roli". Řešit krizi je jako léčit chřipku, pravil názorně, jako by komunikoval s nezletilými. "Neléčená trvá týden, léčená sedm dní."
Od té doby uplynuly čtyři roky, tři měsíce a dva týdny a náš expert na krizi-chřipku, kterou je přece ze všeho nejlepší jednoduše vyležet, zdánlivě otočil na čtyráku. Tuto sobotu zadeklamoval z katedry Vysoké školy ekonomické (VŠE) i tohle: "Podle mého názoru se nejedná o žádný krátkodobý periodický výkyv, který dříve či později sám odezní, ale který je třeba pouze přečkat, ale o evidentní trend, který má minimálně střednědobý charakter. A mnohé nasvědčuje tomu, že má v sobě prvky, které naznačují, že se může jednat o tendenci trvalejší."
Napohled přelom stejný, jakým bylo vyhynutí dinosaurů po pádu asteroidu. V Klausově řeči dostala na frak i ta "miniaturní role" kabinetu. Vláda se prý v "iracionální politické situaci" ani nezabývá poklesem ekonomiky. "Zdá se, že její jedinou strategií je relativně klidně s minimem jakýchkoliv otřesů dožít do parlamentních voleb v roce 2014," osolil exprezident Nečasovu sešlost, která si říká vláda.
Ale vždyť si - podle jeho někdejších doporučení - jenom zalezla do postele! A praktikuje zásadu "čtyř T" pro těžkého pacienta: teplo, ticho, tekutiny a transport, čili dusno, mlčení o podstatných záležitostech, dostatek tekutin (hlavně v příručním baru ministra financí) a co nejhladší přesun národního bohatství zdola nahoru (i šinutí se vládní koalice k volbám, když už stále ještě máme tu parlamentní demokracii).
Tento "malý stát" Václav Klaus najednou nebere. Podle něj vládě chybí jasná ekonomická koncepce i ekonomické vzdělání a její část je "černým pasažérem". Kdyby jenom část, dodal by dnes kdekdo z voličů... Klaus teď přišel i s tím, že škrty samy o sobě nevedou k růstu. A navíc prohlásil, že čtvrt století po pádu komunismu je náš ekonomický systém "stále méně spravedlivý a méně sociální". Matko rozsviť a Bože nás netrestej - to jsme opravdu, ale opravdu netušili!
Mše za neviditelnou ruku
Proč auditorium VŠE už během projevu profesora Klause nezapělo "Povstaň, povstaň, veliké město pražské", nevyhrnulo se do ulic a netáhlo dunivým krokem před Strakovu akademii vyházet ty "černé pasažéry" z oken na sudlice? Inu proto, že na tom rychlém obratu otce kapitalismu - řekl bych, s koženou jistotou desetinásobku - něco nehraje.
Především ta nešťastná paměť. Je drsné obrátit náhle pozornost od chřipky jinak dokonalého organismu k fundamentálním vadám systému a neztratit jediné slůvko o tom, že jsem právě - prosím, pozor - zásadně změnil stanovisko. A ani nenaznačit, proč tak činím.
Také když se Klaus v téže přednášce rozčílil, že "dnes má skoro každý student vedle školy nějaké zaměstnání" a že to jde na úkor studia, dočista zapomněl, jak hluboko v tom sám "jede". Byl to přece především on, který v zemi nastavil poměry, v nichž rodiny s ratolestmi na studiích třou bídu s nouzí, pokud jejich studentíci do rodinného hrnce něco sami nepřihodí. Byl to on, který vždy podporoval školné, jež sociální tlak na postižené domácnosti ještě nutně zvýší. A byl to Václav Klaus, který v roce 2004 podepsal zákon, jenž studenty nutí poslední tři roky na studiích odpracovat minimálně rok a odvádět státu sociální zabezpečení. Neboť neseženou-li (a velmi mnozí neseženou) po škole zaměstnání, neuvidí z podpor v nezaměstnanosti ani korunu.
Ale posluchače muselo k sedadlům přikovat něco ještě tíživějšího než zdánlivá porucha politikovy paměti. Zajisté si všimli, že ať Klaus mluví (jako dříve) o "miniaturní roli státu" při léčení neléčitelné, leč vždy jen přechodné "chřipky", anebo naopak (jako nyní) o krizi coby "evidentním trendu" a trvalejší tendenci" a pobízí proto stát k "hluboké změně a transformaci systému", sleduje tytéž cíle. Jde o "obrat", ale zvláštního typu, o obrat v nehybnosti. Asi takhle: dobrá, nepodařilo se zabránit "deformaci trhu" stažením státu ("politického systému") do postele, nechť tedy tak stát učiní vlastní aktivní sebevraždou, reformami tak hlubokými, že konečně vyklidí prostor pro "neviditelnou ruku trhu". Možná tím víc se bude národně "bátorovat" a fangličkařit. Krizovou demoliční koulí, která drtí svět, není přece - nemůže být - svobodná tržní ekonomika. Škodí nám jen a jen politika podléhající "volebním cyklům" a vyhýbající se "bolestným" opatřením. A vůbec: neškodí nám náhodou demokracie?
Systém je sice - každý to vidí, tak proč bychom to neuznali - "stále méně spravedlivý a méně sociální", ale - dodal Václav Klaus - "v Česku selhal státem deformovaný trh". Jenom v Česku? A co v Americe? V Evropě? V Japonsku? Celý svět, všechny státy a lidstvo veškeré - to všechno selhalo? Samozřejmě! Jen trh selhání vylučuje, neboť je absolutně dokonalý. Potíže na trhu sice nejsou už chřipkové, ale obraz trhu ve vědomí stále nese všechny známky víry, naděje a lásky. Všechny charakteristiky dogmatu.
Střecha tržního chrámu už dávno vyletěla do povětří, na oltář lije jako z konve, "hromy divo bijů" a po lidech se stále chce, aby chodili na mši. A aby při pozdvihování klekali.
