O vyslovení důvěry vládě Bohuslava Sobotky sněmovnou vlastně v úterý ani nešlo. Své "únorové vítězství" už si tato vláda dávno zajistila. Zvláště tím, že současný premiér dokázal politicky přežít v Lidovém domě jako šéf ČSSD a byl s to s Andrejem Babišem (ANO) a Pavlem Bělobrádkem (KDU-ČSL) sestavit kabinet, jenž Miloš Zeman koncem ledna laskavě jmenoval. Kabinet, který má podporu 111 poslanců. Hlavním přínosem hlasování a řečnických výkonů, jež mu předcházely, je vymezení politické hry, kterou budeme sledovat tak dlouho, jak dlouho bude Sobotkova vláda sedět ve Strakově akademii.
Nejpozději od úterka známe postoje a argumenty, které budou po celou tu dobu prezentovány a vznášeny. Úsvitáři Tomia Okamury se - jako ti opoziční "třetí vzadu" - uchýlí do ústraní, aby odtud mohli být kdykoli - a vlastně kýmkoli - vytaženi, až se stávající mocenská sestava dostane do úzkých. Zatím budou při důležitých hlasováních opouštět sál, dělat dojem od řečnického pultu rázností svých výkřiků a nestále cosi mlít o referendu, které by bylo ze všech referend nejreferendovatější. O tom, že vlády mají vládnout v souladu s vůlí občanů. A podobně. Tím se nic nezkazí. Zvláště ne v Česku, kde je co chvíli něco zásadního v módě a rekordy v popularitě trhá kdejaký kašpárek.
Uši nám upadnou
Poslanci KSČM, kteří se hlasování zdrželi, budou zase zdůrazňovat to, co už opakovaně zdůraznili: že jsou "v celé opozici nejsilnější stranou" (Vojtěch Filip). A protože vláda levicová není, komunisté prý budou "dobrými hlídacími psy" jejího programu. Přesněji: "pozitivních prvků" vládního programu, které vůbec nejsou zaručeny personáliemi či zdroji. V tomto duchu se výhrady KSČM nesly a ponesou. S tím si vystačí libovolně dlouho, zvláště když se léta potáhnou církevní restituce a lidé budou mít neustále zcela oprávněný pocit, že jsou - a nejen církvemi - bráni na hůl. Jako dřív.
TOP 09 nadstandardně nasadí nejlepšího středoevropského rétora Miroslava Kalouska, jenž bude preventivně bojovat proti případnému tandemu "monarchie s oligarchií" (Miloše Zemana s Andrejem Babišem) a bít se za uchování "posledních zbytků svobodných médií" (sic!), jak už vysvětlil v rozhovorech s novináři. Samozřejmě, také se opře do populismu a rozpočtové nezodpovědnosti. Kalousek přímo ve sněmovně rozvedl, co z jeho úst uslyšíme ještě tisíckrát: že vláda vznikla porušením zákonů, především lustračního, jenž umožnil post pro Andreje Babiše. Ba i porušením evropské směrnice, která naopak znemožňuje zlevnění dětských plen. Že vláda ignoruje kupecké počty, neboť její cíle investiční a sociální na jedné straně a cíle rozpočtově zodpovědné se navzájem vylučují. A že kvůli Babišovi bude kabinet pracovat v trvalém korupčním prostředí. Z řečí o "vládě neúcty k zákonům, rozpočtové nezodpovědnosti a bezprecedentního korupčního prostředí" nás budou brnět uši.
Rej podivností
Tři záležitosti působily v úterý velmi bizarně. Za prvé, kdo všechno se proti Sobotkově vládě spojil. Byť v jediném bodě, kritikou propasti mezi stanovenými sliby a údajným faktem, že zase už "zdroje nejsou" či nebudou. Šlo to, jak se říká, napříč politickým spektrem. Dokonce se v tom s Kalouskem shodl i Miloš Zeman. "A kde na to vezmete peníze?" zeptal se prezident, který zároveň bezděčně citoval - spolu s předsedou ODS Petrem Fialou - povolební slova Bohuslava Sobotky z roku 2002 o předvolebních slibech. Ty přece - Sobotka tehdy řekl - "nebyly zasazeny do reálného ekonomického rámce". Vláda je ze všech stran obklíčena jako sbor jakýchsi podivných utopistů.
Druhou bizarností se stala holá skutečnost, že v útoku na vládu z levicových pozic komunisty dohnalo a předehnalo hejno modrých opeřenců. Ještě před jednáním sněmovny projevil totiž Petr Fiala přání, abychom měli nějakou lepší, skutečně levicovou vládu. Levicovější? Asi ano, protože místopředseda ODS a dlouholetý europoslanec Jan Zahradil se dokonce vžil do role zmateného voliče ČSSD, jejž zarazila "schizofrenie" této levicové strany: vždyť ona se přiklání k fiskálnímu (pravicovému) europaktu, jenž svazuje její (levicové) ruce! Svatá pravda! Žel, vyřčená pokrytcem, jenž odmítáním téhož europaktu léta uvádí ve zmatek tuzemského voliče pravicového.
Snad nejbizarnější byl předseda klubu ANO Jaroslav Faltýnek. Z papíru totiž novinářům přečetl, že vláda přijme jen "konstruktivní kritiku" od těch, kdož jsou stejně poctiví jako vláda sama. Rozhodně si podle Faltýnka nenechá do vládnutí kibicovat těmi, kteří se chtějí jen "zviditelnit" a jejichž partaje jsou "umírající". Tolik ANO. Politika je ale právě jen zviditelňování a umírající má snad právo volat záchranku. A to i tehdy, proměnila-li se mezitím republika v "makající" firmu...
Generálka na divadle politiky
Bohuslav Sobotka to nebude mít lehké, až se pustí do naplňování vládních priorit. Do "nastartování hospodářského růstu a prosperity" (a současně "držet na uzdě veřejné finance"). Co to vůbec přesně znamená - tak to řekl - "napravit chyby v reformách Topolánkovy a Nečasovy vlády" a "zlepšit fungování státu"? Kdyby tu nebyly jasně deklarované sociální důrazy, mohla by tato slova znít skoro zlověstně...
Popírači - vždy neexistujících - zdrojů se mohou mýlit. Poroste-li už letos HDP o dvě procenta a příští rok o dvě a půl; už jen to by mohlo úhrnem přinést - za jinak stejných podmínek - do státní pokladny až 75 miliard korun. Ne všechno, co zní utopicky, automaticky také utopické je. Ale rovněž ne každá "nekonstruktivní kritika" při zviditelňování opozice musí nutně a za všech okolností jenom přestřelovat.
Buď jak buď, máme legitimní vládu. A dialogy příštího divadla - třeskuté pravdy i stohy prázdné slámy - byly nám v úterní sněmovně s předstihem odříkány či vymláceny. Opona se zvedla.
