"Habemus pampa!" volali vtipálci, když volitelský sbor kardinálů (papabilis) vybral ve středu 13. března v pátém kole nového papeže (papa), Argentince Jorgeho Maria Bergoglia. Pampa je travnatá step mírného pásma, prérie Bergogliovy rodné země, kam si pro novou hlavu církve - "až na konec světa," řekl k tomu sám 266. papež, když se ukázal čekajícím zástupům na náměstí sv. Petra - obrazně došli páni kardinálové. Proč vlastně až tam, pro arcibikupa Buenos Aires? A co se tím událo významného?
Zvláště v Česku, kde většinově vnímáme římskokatolickou církev hlavně jako zvuk myšího hryzání v restitučních policích státní spižírny, je třeba si uvědomit, že papež řídí velmoc, která má formu víry, nadnárodní korporace i státu zároveň. Toto impérium značného - především nemovitého - bohatství, vlivu a zakořeněných kulturních tradic má téměř tolik "obyvatel" (věřících) jako celá Čína (1,2 miliard).
Seznam prvenství středeční volby může být navíc výčtem důležitých signálů. S Bergogliem poprvé přichází - takové si zvolil pontifikální jméno - František. Odkaz na obrodnou františkánskou ideu chudobné pokory, které má římská církev znovu zapotřebí, a která ve své době balancovala na hranici kacířství? Je to první papež z Latinské Ameriky, která je dnes rozpálenou třecí plochou globální, řekněme to tak, diskuse o zpackaných cestách lidstva.
Je to první jezuita na svatopetrském stolci; Tovaryštvo Ježíšovo má v Latinské Americe docela jiný zvuk než v Evropě, protože členové řádu tam bránili v 18. století svobodu - jakýsi "jezuitský komunismus" indiánských kmenů - proti brutalitě koloniálního vytěžování země i lidí (vypráví o tom strhující britský film Rolanda Joffého The Mission, uvedený do našich kin v památném roce 1989).
Trhání nožiček
František I. je prvním papežem, jenž byl nastolen ještě za života předchozího papeže Benedikta XVI. (Josepha Ratzingera), který k 28. únoru abdikoval (odhlédneme-li od dějin vzdoropapežů a podobných anomálií). Už tohle značí, že agenda bude napjatá.
Vypočítávají Františkovi problémy k řešení tak, že trhání nožiček broučkům je proti tomu nevinná dětská zábava: římskokatolický centralismus, aféry spjaté s "Vatileaks", kariérismus, korupci, sexuální skandály. Hroucení katolicismu v Evropě, kde počet věřících klesá. Vztahy Říma - a čím dál méně křesťanské Evropy - s islámem. Obrana latinskoamerických katolických bašt (Argentina, Brazílie) proti tamní vlně agresivního protestantví. Existence oficiální i "podzemní" církve v Číně a konflikty z toho plynoucí.
Kdo byl a je arcibiskup Bergoglio? S kým se kdy spřáhl, ke komu se přidal, na jakou stranu myslitelných sporů se postaví jako papež František? Píšou teď o tom znalecké posudky všichni ti, kteří ještě minulý týden tvrdili, že favority do čela Vatikánu jsou se vší určitostí Ital Angelo Scola, Brazilec Odilo Scherer anebo Kanaďan Marc Quellet.
Jenže se také rozvazují jazyky. A jeden z kardinálských papabilis (který si nepřál být jmenován, aby nebyl odsvěcen a proklet) už novinářům prozradil, že při konkláve v roce 2005 stál Bergoglio proti Ratzingerovi. A že už tehdy dostal jednu chvíli až 40 hlasů, když se na jeho stranu postavil milánský arcibiskup Carlo Maria Martini. Význam této utajené události nejlépe pochopíme z otázky filozofa Norberta Bobbia, kterou v první půli 90. let položil čím dál umírněnější italské levici: "Přenecháme snad kritiku kapitalismu arcibiskupovi Martinimu?"
Kam se točí papež
Z Františka se ovšem "rudý jezuita" vyrobit jen tak nedá. Nikdo si nevzpomíná, že by za vlád argentinských vojenských junt v 70. a 80. letech, kdy beze stopy zmizelo 30 tisíc lidí, hřímal z kazatelen "Nezabiješ!" anebo se dovolával lidských práv. O něco lepším příběhem je už jeho role moderátora při přechodu Argentiny k demokracii (ale tehdy už pomalu pouštěl společnost ze sevření i generál Pinochet v sousedním Chile, aniž by - jako v roce 1982 argentinská junta - prohrál válku).
Zato Bergoglio byl a je kontinuálním kritikem "kirchnerovského" radikálního reformismu, který po argentinské finanční krizi (2001) vystřídal neoliberální kurz. Nemůže vystát takzvanou teologii osvobození, jejíž někteří kněží si ještě nedávno dokázali, že vůdcem guerillových bojůvek s kalašnikovem a rudou hvězdou na čepici může být i samotný Spasitel. "Kdyby to viděl Kristus, šel by do toho," říkali. Bergoglio je konzervativec. Není ani pomyšlení, aby za jeho vlády byli gayové a lesby sezdáváni v kostelích a z žen se mohly stát duchovní pastýřky pravověrných katolických oveček.
Je tu však jedna významná okolnost: papež František sotva zapomene, že kněz Jorge Bergoglio nebyl odtržen od problémů obyčejných lidí. Že navšťěvoval jejich obydlí v chudinských slumech. Že dodnes nemá auto s řidičem, jezdí hromadnou městskou dopravou a v biskupských palácích - na rozdíl od obyčejných domků - prostě nebydlí.
Ale okolnosti tvoří osobnosti různě. Jazyková nejednoznačnost tohoto sdělení se může u Františka vyjasnit brzy. Bude konfrontován s agresivitou pentakostální církve, kterou po Latinské Americe šíří protestanští evangelisté se spoustou amerických dolarů na kontech a výdělkářským Zlatým teletem na oltářích. Protestanská etika - a duch bezohledného kapitalismu, z nějž by takoví čeští lidovci ze spaní naříkali. Katolíci z rodného kontinentu budou chtít vědět, co papež na to. Katolíci z celého světa se zeptají. Lidé věřící i nevěřící odkudkoli se budou ptát, co říká tomu, kam se točí svět.
Nový papež je zase stařec (76). Je papežem opět přechodným. Mohl by ale přestavět nějaké ukazatele. Vyznačit několik cest, aspoň nejnutnějších. V travnatých pampách i v pustinách bez vody. Být zase trochu vzdorným hlasem, i když na poušti volajícím.
