Praha má za sebou další pochod hrdosti, který je symbolem pro jakousi demonstraci toho, že nejsme všichni "heteráci" a že i lidi s jinou sexuální orientací jsou taky lidi. A jako obvykle se kolem toho strhl větší humbuk než kolem hnízd jakýchkoli ptáků či dluhopisů v jakékoli nominální hodnotě.
Mně osobně jsou podobné pochody ukradené. To poslední, co mě štve, že si někdo uspořádá nějaký průvod, kterým chce dát najevo "hele, jsme tady". Poslední dobou mám ale pocit, jako bychom se v čase vrátili o několik desetiletí zpět, kdy se věřilo, že jiná sexuální orientace je nemoc nebo něco, k čemu se dá vychovat a stejně tak se toho dá léčbou nebo převýchovou zbavit. Jak kritici LGBT komunity tvrdí, že se stalo módou být LGBT (a já nevím, jaká další písmenka), já tvrdím, že se stalo módou se do těchto lidí trefovat. Dost bylo politické korektnosti, teď budeme hypernekorektní.
Zaznamenal jsem také názory, že jsou tyto akce zbytečné nebo že jejich účastníci jsou zoufalci. Vzhledem k výše uvedenému bych si dovolil tvrdit, že zbytečné nejsou. Dokud bude tak nějak tolerováno, že kopat do "buzen" je v pořádku, pochody hrdosti nejen že zbytečné nejsou, ale jsou dokonce nutné.
A že jsou to zoufalci? Inu z pohledu člověka, kterému se pohodlně žije v anonymitě velkoměsta, se to kecá. Skutečné zoufalství se skrývá úplně někde jinde. Mezi LGBT komunitou mám mnoho přátel. A když na téma předsudků přijde řeč, docela mě z toho mrazí. Příběhy o tom, že někdo musí svou orientaci tajit, aby ho nezavrhla vlastní rodina, nejsou výjimkou. Nebo když slyšíte, že holka uvězněná v klučičím těle je obviňována, že si svůj transgeder vymýšlí, jste prostě rád, že u vás příroda nic nezvorala a můžete řešit nepodstatné problémy typu "ucpal se odpad v umyvadle".
Projev zoufalství si skutečně představuji jinak než jako pochod ulicemi města v legračních oblečcích. Třeba jako případ sebevraždy synovce známé televizní moderátorky. Nedovedu si vůbec představit, co se v tom klukovi muselo odehrávat. Přitom jeho rodina ho brala takového, jaký byl. Jenže to, jak se zdá, nemusí vždy stačit. O toleranci nebo respektu to vůbec není. Daleko více je to o obyčejném lidství.
