Očima Martina Hekrdly
Poslední předěl Vladimíra Jiránka

Noc z úterka 6. na středu 7. listopadu si budu pamatovat, neboť v ní zemřel Vladimír Jiránek (narozen 6. června 1938). A spolu s ním definitivně i moje mládí. Ne, není to jen nostalgie čumila, který brilantního karikaturistu poprvé začal vnímat ve dvanácti letech na stránkách týdeníku Reportér za pražského jara 1968. Ještě než přijely ty tanky. Směl jsem pak mnohem později postávat docela blízko u jeho tvůrčí dílny a žasnout nad hloubkou přemýšlivých sond, nad naléhavostí tichého hlasu a úsporností kreseb, která paradoxně násobila razanci sdělení.

Tehdy - na konci 60. let - kreslil své "panáky" s obrovskými nosy. Hřměli od řečnických pultů s mikrofony, byli od pohledu trapní a oslovovali každého živáčka i sami sebe navzájem "soudruhu". Nomenklatura "doby nesvobody", jak onu éru - dokonce i s obdobím pražskojarního zdvihu - nazývá zákon doby svobody, doby naší. Na jedné kresbě postavil Jiránek proti sobě dva takové nosaté maníky s korunou a s královským hermelínem přes ramena, za nimiž se řadí dvě obrovské středověké armády. A jeden řekne druhému: "To si vyřídíme na okrese!" Ano, tehdejší okresní tajemníci byli mocní muži. Dnes jsou to krajští kmotři. Lokální moc kráčí přes prahy dějinných ér.

Absolvent žurnalistiky a kreslíř namočený do "krizového období" 1968-69 měl to za normalizace takříkajíc polepené. Žádnou jeho kresbu sice orgány neshledaly "kontrarevoluční" anebo republiku podvracející, ne-li rozvracející (což byl, kupodivu, velký rozdíl). Nekličkoval, ani náhodou! Jenže od prvoplánového agitátora se umělec liší tím, že jeho soud je obecnější, nadčasový a nikdy ne tupě přímočarý. O práci však stejně nezavadil a v trafice, pekárně i u řezníka byl trvale dlužen tak, jak si takový Kalousek ani nedovede představit. Řecko hadr - vedle holobytu Vladimíra Jiránka za Husákovy éry. V přepychové Pařížské ulici v Praze.

Velký předěl nastal Jiránkovým vstupem do filmu. Šuškalo se tenkrát, že Kamil Pixa, ředitel Krátkého filmu Praha, pod nějž byl řazen i Kreslený film (a proslulé studio Bratři v triku), je prý nejméně agentem sovětské KGB. A že se ho bojí i generální tajemník Gustáv Husák. Šuškanda je šuškanda a fakta jsou fakta. A faktem je, že v tamních krátkometrážních studiích pak zničehonic začali natáčet dlouhometrážní filmy František Vláčil, Věra Chytilová a jiní "odvařenci". Také Vladimír Jiránek, který tamtéž uspěl jako scenárista a výtvarník filmečku Automatic (1973). Pajdulákům výrazně zkrátil nosy. Úlitba režimu? Tvůrčí inovace? A copak jedno vylučuje druhé?

Bylo mi tehdy sedmnáct. A potom až do více než třiceti jsem mohl nahlížet přes rameno svému otci, který jako animátor a později spolurežisér jiránkovské kaskády krátkých filmů uváděl kreslířovo vidění běhu a řádu věcí do života. Při jedné návštěvě v Pařížské vytáhl Jiránek kresbu, na níž rázně pochodoval zástup zajíců pod transparentem: S MYSLIVECKÝM SVAZEM NA VĚČNÉ ČASY! Do všeobecné konsternace někdo řekl: "Jestli sem teď vlítnou, skončíme v Leopoldově." Účastnil jsem se řady debat, při nichž se kouř z cigaret i jinak hustá atmosféra daly krájet. Šlo v nich také o to, jak nejlépe rozhýbat - v samotné kresbě beztak již bytostně živé - Jiránkovy "pajduláky" a kam až zajít při kalibrování myšlenek.

Samozřejmě! Nebyla to jen - ani snad především -zábava, nýbrž filozofie. Řada názvů kratičkých úderných filmů Vladimíra Jiránka - však se jim říkalo "blackouty" - hovoří za sebe. Pivo přes ulici (1974, Diplom filmových kritiků ), Dobré jitro, Výlet, Ššš (1975,Varna 1975 - 1. cena, zlatá medaile; Západní Berlín 1976 - 2. cena, Stříbrný medvěd), Děkujeme, pánové (1976, Teherán 1977 - čestný diplom); Co jsme udělali slepicím (1977, Tampere 1977 - čestný diplom; Chicago 1978 - čestný diplom; Západní Berlín 1978 - Zlatý medvěd ); Hokej je hra (1978, Budapešť 1979 - cena ředitele festivalu ); Zpráva o stavu civilizace (1981; Zpráva o medvědech (1983); Olympijský oheň (1984), (Rennes 1984 - 1. cena filmového festivalu ), Jam-session (1986), Computerland (1987).

Taková byla Jiránkova žeň v době nesvobody. Šťavnaté plody, které jsou dodnes výzvou pro náš dovršený "computerland", v němž se s lidmi zachází jako s těmi nosnými slepicemi. A ani se už nikdo - jako v tom filmu - neptá, proč nám to udělali. Vím, Jiránek tenkrát vymyslel a nakreslil i televizní seriály, parádní kousky ve svém žánru, nicméně více pro zábavu než filozofii, více pro peníze - z něčeho se žít musí - než pro věčnost. Vymyslel i logo ekologického hnutí Brontosaurus (průšvih na nejvyšších místech). Ale jeho filmové "blackouty" jsou absolutním vrcholem umělcovy životní dráhy. Je to nezpochybnitelná přidaná hodnota k české kultuře.

Listopad 1989 znamenal další předěl. Vladimíra Jiránka oslovily pravicové ideje, shledával v nich záruku svobody jednotlivce, umění, svědomí. Jeden nově založený plátek - hodně levicový - odmítl obdařit svými kresbami, zato však zakotvil v Mladé frontě Dnes, později pak v Lidových novinách a v Reflexu jako kreslířský glosátor událostí "ze dne". Roztrhl se pytel s jeho sborníky a ilustracemi v celé řadě knih, po nichž se zaprášilo. Zároveň však přibylo - v době svobody paradoxně - stranickosti v jeho pohledu na svět a na lidi. Byl to najednou tmavomodrý svět. Neshodli jsme se (a já se veřejně ohradil), když karikaturu šéfa lidovců Josefa Luxe opatřil textem: "Lidovci jsou svině." Prvoplánové agitátorství proti umění.

Teď, když o tom přemýšlím a je mi smutno po člověku, byla to prkotina. Byť také bezděčné - a velmi cenné - svědectví o jedné době na předělu. Stále platí, co jsem napsal 7. listopadu 1997 do deníku Právo: "Vladimír Jiránek byl - a pro mne už vždycky zůstane - světýlkem v temnotách normalizačního tunelu." A všech tunelů podobných, které nás strašívají.