Očima Martina Hekrdly
Poslední ticho vzplálo?

Po mohutných lednových a únorových demonstracích v Bulharsku (u nás podávaných a pro nás zajímavých pomalu jen jako revolta proti drahé elektřině či společnosti ČEZ) praštila tamní vládnoucí pravice s výkonnou mocí a prezident Rosen Plevenlijev vyhlásil předčasné volby na 12. květen. Dlouho se mělo za to, že po nepochybném vítězství opozičních socialistů hrozí ČEZ ztráta licence. Ale již devět dnů před volbami je - a bylo ještě mnohem dříve - možné říci, že licence zůstane zachována.

Nic se nejí tak horké. Ani údajné obcházení zákona o veřejných zakázkách, jichž se údajně firma ČEZ dopustila. Ba ani celá ta bulharská krize, za níž protestující davy v ulicích Sofie, Varny a dalších desítek měst žádaly pád místních mafií a konec jejich celostátního krytí. Žádaly "skutečnou změnu". To je jádro - skutečné systémové nebezpečí - oné krize, kterou páteční Libération označil za krizi "zabijáckou".

Proč zabijáckou? Hospodářské noviny vysázely už 22. dubna titulek "ČEZ: Situace se zklidňuje, v Bulharsku zůstaneme". Místní šéfmanažer firmy Petr Dokládal vysvětlil novinářům, že o tom svědčí účast velvyslanců třetích zemí na jednání zástupců české firmy s bulharským energetickým regulátorem. "Regulátor si uvědomuje, že celá věc má i mezinárodní kontext," řekl Dokládal. Mohl to říci i jinak: "Ti balkánští tajtrlíci si pomalu, ale jistě uvědomují, že by se postavili proti velkému světu. A ten má silnější karty než jejich zkorumpované radnice a směšné místní vlády. Volby nevolby."

Nicméně ani tento velký svět nikoho v Bulharsku nezabil. A nezabíjí - alespoň přímo - ani fakt, zjištěný nedávno Eurostatem: v zemi je 49 procent lidí ohroženo chudobou a - tak se říká uťápnutému životu bez šance na vzestup - sociálním vyloučením.

Planoucí pochodně

Bulhaři se zabíjejí sami. Na protest se polévají benzinem a hoří jako živé pochodně. Naposledy - na prvního máje - došlo k nezdařenému pokusu o sebeupálení. Od začátku roku spáchalo sebevraždu 200 Bulharů, ale největší pozornost vzbudily právě ony lidské pochodně, kterých bylo celkem pět: 18. února Trajan Petrov (26), kterého ovšem čekalo psychiatrické vyšetření; 20. února Plamen Goranov (36), který se stal symbolem sociálního odporu a jejž tisk důsledně nazývá "bulharským Palachem"; 26. února Vencislav Vasilev (54); 13. března Dimitar Dimitrov (52), celkem zabezpečený otec tří dětí, který svůj pokus - jenž byl pro všechny překvapením, přežil; 20. března Todor Jotčev (41), nezaměstnaný otec rodiny. Jakže to psaly Hospodářské noviny? "ČEZ: Situace se zklidňuje, v Bulharsku zůstaneme." V klidu hřbitova a v tichu hrobů? Jistě.

Samozřejmě nejde jen - ani snad především - o cenu nějaké elektřiny. To už spíš o pocit bezvýchodnosti z chudoby obecně. A možná nejvíc i ze zmařených nadějí z demokracie. Z (ne)účasti na tvorbě státní politiky i kvalitě života na místní úrovni. Socialistický poslanec Petar Korumbačev řekl zahraničním novinářům: "Je mi líto, když musím konstatovat, že sen, který jsme - stejně jako studenti - měli v roce 1989, se nestal skutečností. Naučili jsme celou jednu generaci, že k dosažení úspěchu je třeba být podvodníkem."

Někteří experti - například sociolog Stojan Michajlov - jsou toho názoru, že vlna spektakulárních sebevražd je dána i tím, že "tradiční mediátoři, kteří by měli navrhnout řešení problémů společnosti, jsou daleko od plnění této role". Podle Michajlova se případy sebeupálení budou množit. Lidé se podle něj stáhli do sebe, ale v určitém okamžiku explodují. Jako psycholog jistě velmi dobře ví, že frustrace má dvojí dopad: sebedestrukci nebo agresi. Sebevražda je přípravou na něco zcela jiného, zdánlivě protikladného. Sebeupálením mladého Tunisana v prosinci 2010 se strhla lavina arabských revolucí, jejichž všechny dopady zdaleka ještě neznáme...

Předseda celostátní organizace bulharských psychologů Plamen Dimitrov ("Plamen" je zřejmě v zemi oblíbené jméno, které ovšem letos velice zhořklo) má dokonce za to, že "čím víc se volby blíží, tím se krize stává viditelnější". Ale volby ji přece měly odvrátit?

Vítězné ticho

To, čeho jsme svědky v Bulharsku, by mohla být krize sociální kontroly obyvatelstva ze strany systému. Neboť k rozhodnutí o předčasných květnových volbách dospěla politická třída v únoru proto, že žádný šéf žádné partaje se v dané společenské atmosféře neodvážil požádat prezidenta o pokus sestavit novou vládu na dosavadním politickém půdorysu. Jestliže se s přibližováním voleb krize stupňuje a jestliže narůstá nedůvěra, že volby vůbec mohou být onou "skutečnou změnou", pak je vepsí jeden z nejdůležitějších nástrojů pacifikace "rozplameněných" občanů: volby jako aréna, která vrhne společnost do role diváka a rozdělí ji na fankluby politických matadorů.

Byl vyzkoušen i velmi tradiční model hašení rozpálených hlav: náboženství. Prezident Plevenlijev vyzval občany, aby se první dubnový víkend nahrnuli do kostelů, mešit, synagog a chrámů a setrvali tam v modlitbách. "Modleme se za konec extremismu a sebevražd. Modleme se za to, abychom prošli touto krizí s klidem a důstojností." Jinými slovy: "Držte ústa a krok, ať je ticho. Nesahejte si na život - jak pak vypadáme, prosím vás? Padněte na kolena, to je nejdůstojnější. Orientujte se na přežití." Tohle však, zdá se, příliš nezabralo; během modliteb se pokusil upálit další "bulharský Palach".

Technologům panování nad lidmi tak zbývá už jen doufat v rozdělení občanské společnosti. Bingo! Toto rozdělení již existuje a jistě nakonec přispěje k tomu, že volební automat - jako sociální kontrolor - zafunguje řádně, prosystémově. Občanské rozdělení je totiž možná hlubší, než jak je poeticky popsala bulharská novinářka Ana Zarková před tryznou za mrtvého Plamene Goranova: "Každý z nás dost možná oplakává po svém něco jiného. Ministři své posty, nezaměstnaní svou práci. Chudí to, že nemají na zaplacení účtů za plyn a elektřinu. Bohatí, že je někdo může zabít nebo unést. Protestující, že ztratili jednotu. I v našem žalu zůstáváme rozdělení."

ČEZ má asi pravdu. Nejspíš zůstane a rozhodně nejen kvůli ponechané licenci. Bude klid. Mrtví jsou a budou slavnostně pohřbeni, noví poslanci stejně slavnostně inaugurováni a - lidé rozděleni. A všechno, co kdy vzplálo, se propadne do ticha.

Do ticha před bouří?