Může zaznít i posté, ale vždycky vyvolá stejný mrazivý pocit: skřehotavý hlas požadující trest smrti pro Miladu Horákovou ve jménu pracujícího lidu budujícího lepší společnost. Že tento zločin komunismu, který se stal symbolem nejhorších časů, kdy vládl pracující lid, nebyl nikdy dostatečně potrestán, zůstane faktem, stejně tak jako se nepodařilo vyšetřit jiná bezpráví páchaná za těch čtyřicet let. I kdyby nakonec Ludmila Brožová-Polednová, jedna z prokurátorek procesu, stanula před soudem a dožila se rozsudku (dnes je jí 86 let), stěží někdo může pocítit satisfakci za smrt Milady Horákové.
Chystaný proces svědčí spíše o neschopnosti demokratického státu vyrovnat se s minulostí a dosáhnout alespoň nějaké spravedlnosti. V zemi nebyla dostatečná vůle ani síla, která by předala alespoň některé pachatele spravedlnosti. Výčet vyšetřených a odsouzených případů je žalostně malý a odpovídá náladám, vyspělosti a stavu měnící se společnosti. Nelze se ani divit, protože i dnes se najde dostatek lidí, kteří jsou schopni dostat do parlamentu stranu, která zločiny komunismu nevidí. Nic na tom nezmění ani případný rozsudek nad komunistickou prokurátorkou, která má jen tu smůlu, že se dožívá tak vysokého věku. Skuteční osnovatelé jsou již dávno mrtvi a my máme před sebou jen jednoho z tisíců těch, kdo totalitní režim budovali. Je docela možné, že pohled na stařenu před soudem vyvolá spíše pachuť neschopnosti a především soucit se starým člověkem. Spravedlnost zůstane stranou. Nestačí jen to veřejné vědomí, že to byla i ona, kdo poslal na smrt Miladu Horákovou?
Hezký týden
