Lidé se zájmem o naše moderní dějiny a také ti, kterým dětské okouzlení literární Alicí/Alenkou Lewise Carrolla vydrželo do zralého věku, jméno Jaroslav Císař znají, stěží však celý životní příběh s ním spojený. O nápravu se pokusil historik Zdeněk Pousta (78): napsal monografii nazvanou Jaroslav Císař / Astronom a diplomat v Masarykových službách (234 str.). V ediční řadě Velké postavy českých dějin ji vydalo nakladatelství Vyšehrad.
V Čapkových Hovorech s TGM Císařovo jméno nepadlo. V memoárech Světová revoluce (1925) učinil prezident o svém tajemníkovi z let 1918-1920 dvě lakonické poznámky, obě bez uvedení křestního jména, zato obě pozitivní: o "panu Císařovi, vzdělaném v matematice a přírodovědě a zároveň v krásné literatuře", utrousil jen tak en passant, že v USA vykonal "mnoho užitečné propagandy".
Monografista měl těžkou úlohu. Ve snaze "jít Císařovou cestou osudu" musel hledat potřebné informace "v českých a moravských archivních fondech, ale také v českoamerických novinách, v americkém tisku, kde Císař publikoval", pro dokreslení historických souvislostí byl nucen přinejmenším nahlédnout do dlouhé řady knih - počínaje Adresářem a Almanachem českého obyvatelstva v Chicagu (1915) a konče monografií Dagmar Hájkové Emanuel Voska / Špionážní legenda první světové války (2014). Hlavně se však musel pídit po všem, co publikoval sám Císař (z toho sestavil bibliografii, bohužel jen výběrovou).
Nuže, kdo byl Jaroslav Císař? Jemnický rodák (1894) studoval v Brně na obchodní akademii a už tehdy se zajímal "o literaturu, moderní jazyky, matematiku, fyziku a chemii spíše než o praktické účetnictví a vědy obchodní". Sestrojil si dalekohled "a začal se vážně zajímat o astronomii". Po maturitě (1912) vyrazil do Spojených států. Tam pracoval zprvu manuálně, pak jako účetní, po roce už si troufl na univerzitní studium. Vypukla první světová válka a Jaroslav Císař se intenzivně zapojil do našeho zahraničního odboje (České národní sdružení), objížděl americká města s přednáškami na podporu československé akce, zjednával jí morální a finanční podporu, organizoval české a slovenské dobrovolníky do evropských bojů. Krátce po příchodu T. G. Masaryka do USA v posledním roce války se Jaroslav Císař stal jeho "osobním tajemníkem, ale též spolupracovníkem, jak to Masaryk od lidí ve svém okolí také vyžadoval". Ve Washingtonu společně trávili i volné chvíle, s dalšími Čechoameričany například "chodili na obrázky", jak říkal Masaryk návštěvám biografů.
V Masarykových službách pracoval Císař i v ČSR (do roku 1920), současně studoval na dvou fakultách UK a také se zamiloval - do vdovy po výtvarníkovi Miloši Jiránkovi, ženy "bezmála o deset let starší", matky tří dětí. Oženil se s ní a nastoupil jako legační tajemník na ambasádu v Londýně. Tam pobyl sedm let, po návratu "se ujal hospodářské části vedení Lidových novin". Také rád létal a vedle toho psal poezii i překládal - mimo jiné do angličtiny něco z Březiny a do češtiny "něco" z Carrolla, totiž Alici, z níž udělal Alenku (možná proto, že jméno Alice bylo příliš spjato s Hradem?).
Léta německého protektorátu strávil v londýnském exilu, podruhé se zapojil do odboje, přednášel Britům, promlouval k Čechům ve vysílání BBC, stal se ředitelem Czechoslovak Research Centre, což byl jakýsi "prognostický ústav" zřízený exilovou vládou. Po válce opět pracoval na londýnské ambasádě, v září 1947 se vrátil do Prahy - a 4. března 1948 ho Jan Masaryk z ministerstva uvolnil "na dovolenou s čekatelným". Ano, verdikt je vlastnoručně podepsán tím nešťastným ministrem.
Když byl Císař pozván k práci na observatoři při věhlasné University of St Andrews ve Skotsku, nechtěly ho československé komunistické úřady pustit. Stačilo však napsat Gottwaldovi ("Jako prvý soukromý tajemník prezidenta Masaryka míval jsem velmi dobrý poměr a skoro volný přístup k oběma Vašim předchůdcům, a to mi dává smělosti a ospravedlňuje v naději, že mne neoslyšíte ani Vy, jenž jste převzal do svých rukou Masarykův odkaz"), a bylo to. Zločinci, který žádný "Masarykův odkaz" nepřevzal, ta slova asi lichotila, a tak ukázal vlídnou tvář. V 60. letech jezdili Císařovi do Československa pravidelně, vdovec se "po komplikovaném jednání s československými úřady normalizační éry" vrátil do vlasti roku 1980 natrvalo. Zemřel o tři roky později, do devadesátky mu scházelo deset měsíců.
Je to vzrušující četba, ale... Rejstřík jmenný nefunguje, jak by měl (viz Carroll či Seifert), stopy autorovy roztržitosti měl z textu odstranit odpovědný redaktor: Císař na str. 105 "platil mezi brněnskými známými za masarykovce" a na str. 142 "byl již před válkou mezi brněnskými známými pokládán za vysloveného Masarykovce" (sic); Masaryk se prý setkal s Otokarem Březinou v Jaroměřicích nad Rokytnou "13. července 1928", ve skutečnosti o měsíc dříve, Masaryk nepíše ve Světové revoluci "Já jsem se před válkou dost nahrnoval proti fangličkářství", to nedává smysl, správně má být "Já jsem se před válkou dost nahromoval...". Vydavatel LN Jaroslav Stránský má dvě data úmrtí (na téže stránce!): "13. 8. 1973" a "12. srpna 1973", známý spisovatel František Langer je tu dvakrát "Langr"... S velkými a malými písmeny (Československý národ, Sibiřská magistrála, stamfordští apod.) si v nakladatelství hlavu nelámali, natož s interpunkcí. Ale to jen na okraj.
Do vydání Poustovy monografie hrozilo nebezpečí, že Jaroslav Císař bude zapomenut. Ta hrozba právě pominula.
