Kdo čekal, že první noc, po kterou vlála nad Prahou z hradčanského vršku oficiálně neoficiální vlajka EU, bude čímsi jiná, byl asi zklamán. Takovou sílu ten kus modrého plátna se žlutými hvězdami přece jen nemá.
Tak dlouho se na tuto chvíli čekalo, někdo s nadějí a jiný s hrůzou, že se z instalace vlajky EU na Pražský hrad stal okamžik vpravdě mystický. A přitom šlo fakticky o pár ceremoniálních figur dvou levicových politiků, kteří si při nich rádi načechrali svá ega, a pak o jeden nikterak náročný tělocvičný výkon jednoho příslušníka Hradní stráže, jenž vlajku vytáhl na Plečnikův stožár.
A nic. Neotevřela se ani nebesa, ani peklo. Kromě toho, že už visí nad kdejakým subalterním úřadem a že její pomocí každá druhá obec v zemi inzeruje, jak šikovně dokázala podojit bruselské fondy, vlaje teď unijní vlajka i nad sídlem českého prezidenta a tisíciletým symbolem české státnosti. A v noci oblohu nad Prahou neozářily ani blyštivé hvězdy, ani ji nekřižovaly zlověstné záblesky.
Je to ale trochu paradox. Vlajka EU je sice vyobrazena na přední straně všech eurobankovek, formálně vzato ale neexistuje. Podle schválené Lisabonské smlouvy EU žádnou vlajku nemá, stejně jako hymnu (tedy tu neexistující hymnu, vypůjčenou od Beethovena, která se včera hrála při vytahování té neexistující vlajky na hradní stožár...).
Šestnáct členských států unie i tak, z vlastní vůle, vlajku EU uznává, naopak Česko a další země oficiálně nikoliv. K srdci nám ji nepomohl přivinout ani francouzský Napoleonek Nicolas Sarkozy, když už před pěti lety Čechy otcovsky plísnil: "Byli jsme raněni, když jsme viděli, že evropské vlajky nejsou na všech veřejných budovách v České republice."
Vytažení téhle sice nelegální, nicméně bruselskými přáteli důrazně doporučované ozdoby nad Pražský hrad je možné brát jen jako víceméně neškodné gesto a velkolepé entrée, jímž se Miloš Zeman jednak blýskl, jednak vymezil vůči svému předchůdci a navíc si jím ještě otevřel dveře do evropských salonů.
Víc než gesto to opravdu není, ovšem váhu gest v politice a diplomacii neradno podceňovat. Zejména když tu končí jedna éra: vedle protiunijního jestřába Václava Klause se zvolna balí i Nečasova administrativa, v mnoha směrech zralá k zatracení, v integračních otázkách ale zdravě opatrná a skeptická.
Zemanovým snům o společné zahraniční, obranné a fiskální politice EU sice nikdo moc nerozumí (a zdá se, že jde zatím jen o verbální ekvilibristiku), nicméně rezistence celé české politické reprezentace vůči nejrůznějším bruselským zhůvěřilostem se nepochybně časem změní. Což je zejména po posledních kyperských úletech zpráva varovná.
Už dávno se totiž nepíše červen 2003, kdy v referendu o vstupu Česka do EU hlasovalo pro vstup 77 procent lidí. Průzkumy dnes setrvale hlásí, že unii věří jen sotva třetina Čechů. Budiž pro ně nikoli nezajímavou informací, že jejich politická reprezentace se začíná ubírat směrem přesně opačným, byť by to zatím bylo jen v pozici symbolických gest.
