Seriál Marka Šálka
Půlrok jinak. Naučil jsem se dávat prkénko dolů. Ale čím jsem byl užitečný?

Vstupuju do druhé poloviny mého Roku jinak, dovolte mi proto menší osobní bilanci, při které si zkusím utřídit dojmy.

Teď už to můžu přiznat: první dny v nadaci jsem měl pořádný absťák. Hlavně v pátek, kdy TÝDEN putuje do tiskárny. Žádná uzávěrka, žádné popohánění ze zlomu (to je místo, kde noviny dostávají svou podobu): "Zbláznil ses! Koukej sem mazat, teče to jak blázen!" Krácení či nastavování textů, přepisování titulků, výměny fotek a popisků... ten adrenalin mi najednou chyběl.

Redakce připomíná závodní člun, nadace spíš zaoceánský parník. V novinách se věci mění z minuty na minutu, v "nezisku" spíše z roku na rok. Má to svoje výhody. Od té doby, co pracuju v nadaci, sleduju zpravodajství bez bolení břicha, že se něco semele a hotové materiály půjdou do kopru. Nemusím se děsit reakcí lidí, o kterých píšeme, jejich stížností a výhrůžek.

Místo toho si užívám novinařinu jako z obrozeneckých časů. Už jen to téma: obnova české filantropie! Žádné vychvalování firemního sponzorství, ale hledání inspirativních příkladů, kdy se jednotlivec z masa a kostí, současný mecenáš, rozhodne darovat část svých soukromých peněz na bohulibou činnost. A další změna: lidé, o nichž chci psát, z toho mají radost a jsou na mě vlídní!

Nadační provoz s sebou přináší i mnohem pestřejší společenský život než v redakci, kde je největší událostí této kategorie pondělní hodnotící porada a nějaké to pivo v Cípu, což je výčep v zapadlé uličce plné injekčních stříkaček. Například udělování výročních cen zasloužilým dárcům se tradičně odehrává v rezidenci amerického velvyslanectví, dobročinná aukce spojená s dražením vzácných vín a uměleckých předmětů v hotelu Mariott...

Mým úkolem je šířit povědomí o všem zajímavém, co se v nadaci děje. Má to někdy pikantní důsledky: atakuju kolegy z médií, často svoje kamarády, a "prodávám" jim nadační témata, nabízím tipy na skvělé reportáže a fantastické lidi. Následuje potěšená reakce a domluva, kdy půjdeme na pivo... a tím to většinou končí. "Zkusím to převyprávět na poradě a ozvu se," loučíme se. Následuje ticho.

Hned na začátku své roční brigády jsem nabídl, že si vezmu patronát nad všemi písmenky, která odcházejí z nadace ven. Od té doby jsem přešmudlal (nahrazování ošklivých slov libozvučnějšími) desítky dopisů, pozvánek, letáků. Kromě toho smolím aktuality na nadační web, vypotil jsem dvanáct nadačních newsletterů, odeslal do domovské redakce třiadvacet pokračování tohoto seriálu.

Hotové je první číslo čtvrtletníku, který chce povzbuzovat Čechy k výraznějšímu dárcovství. Přesvědčil jsem šéfa nadace, že by bylo dobré změnit logo, což nakonec obnášelo konzumaci litru slivovice s pedagogy a studenty ateliéru písma a typografie na pražské UMPRUM. Uběhl jsem půlmaraton ve snaze přidat se k bitvě proti bezohledným developerům a tupým či zkorumpovaným úředníkům.

Pochopil jsem, že nadační život má své zákonitosti, poddal jsem se tedy rytmu školení, seminářů, výjezdních zasedání, či chcete-li workshopů, teambuildingů, supervizí. K pokrokům v mém vlastním osobnostním rozvoji a sebekoučinku pak řadím toto: vzhledem k tomu, že pracovní kolektiv tvoří třináct žen a čtyři muži, osvojil jsem si zvyk stahovat záchodové prkénko zpátky na mísu.

Asi mi tedy uvěříte, když budu tvrdit, že moje žena je z mé letošní dobročinnosti v neziskovce nadšená.

Seriál Marka Šálka vychází každou středu