Radnice v gamblerském pokušení

Ulice českých měst, znetvořené hernami a kasiny, rozkvetou drobnými krámky s užitečnějším zbožím. Vyhaslé oči gamblerů, šourajících se podél zdí, budou minulostí. Ne, do takového světa se zítra neprobudíme.

Přesto je čtvrteční nález Ústavního soudu, týkající se povolování takzvaných "véeltéček" (videoloterijní terminály), povzbudivý. Jistě se najdou originální myslitelé a důvtipní kombinátoři, kteří zkonstruují důvody, proč je rozhodnutí soudce Miloslava Výborného nedomyšlené a nebezpečné. Takové argumenty budou ignorovat podstatnější stránku věci. Nikde na světě nemá hazard takové územní pokrytí: například ve Francii jeden přístroj "obsluhuje" přibližně osmnáct tisíc obyvatel, v Česku připadá jeden forbes na pouhých sto lidí. Jako kdyby se v každé trafice prodávaly tvrdé drogy.

V tuzemském hazardu se protočí téměř 100 miliard ročně, přičemž do obcí prokape zhruba dvacetina, něco přes sedm miliard získá stát. Přeceňovat tyto příjmy pro společnou kasu není třeba: dosud nikdo nespočítal, kolik se v automatech protočí sociálních dávek - čili veřejných peněz. Našinec přitom nemusí být obdařen zvlášť pronikavým pohledem, aby viděl, že u almar na prohrávání majetku se střídají hlavně lidé bez práce, odkázaní na erár. Například starostové ostravských čtvrtí odmítají automaty a terminály na svém katastru s jednoduchým zdůvodněním: víceméně stejné sumy, jaké herny přinášejí do místní pokladny, v ní naopak chybějí v podobě dluhů na nájemném. Navíc se gambleři to, oč je připraví blikající stroje, často snaží získat zpět zločineckým způsobem.

Ano, rizika tu jsou. Hrací skříně se můžou stěhovat do "privátních klubů" (první takový pokus podniklo "občanské sdružení Život je hrou"), hazard na sebe může brát nové podoby, mimo jiné na internetu. Zvýší se korupční potenciál radnic, které nejnovějším verdiktem Ústavního soudu dostávají do rukou pravomoc vyhánět již dříve povolené videoterminály a vetovat žádosti o umístění nových. Skuteční vládci hazardu, kteří ve svých zemích patří k miliardářské špičce, se mohou obracet na soudy ve věci ušlých zisků a maření svých investic; České republice by pak hrozily arbitráže.

Ideologové zprava zleva se v podobných sporech handrkují o míru svobody a šermují svými tradičními dogmaty. Jsem přesvědčen, že ve skutečnosti existují hlavně pitomé regulace (aktuálně třeba návrh centrálního registru jízdních kol) a naopak omezení docela praktická, mezi něž patří třeba volný prodej kulometů v hypermarketech nebo právě přiskřípnutí hazardního průmyslu. A ten, jak známo, si dosud mohl v Česku počínat takřka neomezeně. Neblahou roli v tom sehrálo ministerstvo financí: při povolování dalších a dalších heren nebralo v potaz vyhlášku zakazující hazard v blízkosti škol či sociálních a zdravotních zařízení, ignorovalo námitky ombudsmana, připomínky organizací typu Transparency International i usnesení vlády.

Zákon rozlišuje dva typy hráčských automatů (princip je stejný, obehrát je nelze). Takzvané výherní hrací přístroje (VHP) povolují obce maximálně na rok, kdežto videoloterijní terminály (VLT) schvalovalo ministerstvo financí až na deset let. Když radnice začaly vyhláškami zakazovat na svém území provozování prvního typu, jejich místo vzápětí obsazoval typ druhý, který nabízí mnohanásobně vyšší sázky a nezná limit hodinové prohry. Tím se herny stávají mimo jiné turbomašinou na praní špinavých peněz, které si dokážou hazardní impéria spolehlivě přihrávat do vlastních kapes.

Zopakujme, že verdikt Ústavního soudu nezpůsobí okamžitou revoluci na mapě českého hazardu. Její podobu však nyní dostanou takřka kompletně do rukou radnice. A na starosty bývá alespoň o trochu víc vidět. Že ano, milí voliči?